Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu XXXI.

25. července 2018 v 18:03 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Yo ~ Je tu další dílek! <3 Sice je trochu kratší, ale snad vás aspoň trochu potěší ~ Budu se snažit, abych přidala nový díl, co nejdříve, ale teď mě čeká hektických 14 dní! Budu týden na táboře dělat instruktorku a pak zkoušky na řidičák :C Snad, co nejdříve napíšu pokračování! ~
Výsledek obrázku pro Akashi seijuro despair

Jinsei wa gēmudesu XXXI.

Kráčela jsem v domě, který jsem znala snad stejně dobře jako ten můj. Jindy bych tady šla ráda. Snažila se najít nové místnosti a objevit zajímavé věci, které tenhle dům schovává. Dneska jsem měla opačný pocit. Čím blíž jsem byla k jeho pokoji, tím víc se mi svíral žaludek. Nebylo to poprvé, kdy jsme měli takové spory, ale dnes to bylo jiné. Možná už na to nemám sílu.
Váhala jsem, než jsem se rozhodla vzít za kliku jeho pokoje. Není cesta zpět. S tím jsem otevřela jeho dveře od pokoje. Seděl nenuceně na pohovce a četl si nějakou knížku. Ani nevzhlédl nebo nedal nějak najevo, že ví o mé přítomnosti.
S hlasitějším klapnutím jsem zavřela dveře, ale ani tak ho to nijak nevyrušilo od četby. Trestal mě.
"Mohl bys mi vrátit moje věci. Bez klíčů se domů nedostanu." Přistoupila jsem blíž k němu, ale ani tak nehnul brvou. "Neignoruj mě." zavrčela jsem. Konečně se podíval na mě. Nedokázala jsem v jeho kamenném obličeji přečíst, co si teď myslí. Ale určitě to nebylo nic dobrého.
"Měl jsem strach, když ses uprostřed noci vytratila do Tokia." Zaklapnul knížku a položil ji na stůl. Odfrkla jsem si.
"Tvůj strach si umím živě představit. Přestaň hrát se mnou hry a dej mi moje věci zpátky. Pro to jsem přišla, nic jiného nechci." Zamračil se na mě. Vráska mezi jeho obočím se prohloubila.
"Můj strach si umíš živě představit? To bych neřekl. Ani si nejspíš přes svoji ješitnost neuvědomuješ, jaké nebezpečí tě tam venku v noci mohlo čekat!" Zvednul se a rychlými kroky se ke mně přiblížil. Stál pár centimetrů ode mě. Ucítila jsem tolik milovanou vůni. Zavrtěl jsem hlavou. Teď se nesmím nechat unést!
Nemůžu dovolit, aby se mě to ovlivnilo. Jeho chyba. Bez něj bych nemusela bloumat nočním Tokiem. Kdyby se mi něco stalo byla by to jeho vina.
"A kdo myslíš, že to udělal?" zasyčela jsem. "Ale neboj. Jsem v pohodě, aspoň někdo se o mě uměl postarat." Jeho oči potemněly. Nejspíš až teď ho napadlo se na mě pořádně podívat. Ještě víc se zamračil, když uviděl, co mám na sobě. Nejspíš si myslel, že jsou to klučičí věci. Ani bych se nedivila. Oblečení od Alex tak vypadalo.
"Kde si večer byla?!" zpustil vztekle. Rozhořčeně u toho gestem ukázal na moje oblečení.
"Co je ti potom? Vrať mi moje věci!" Tohle nikam nevedlo. Věděli jsme to oba, ale ani jeden nechtěl ustoupit.
"Když mi to řekneš, tak jsou tvoje." Nečekala jsem, že přejde na takový "kompromis". Většinou by se vůbec nezaobíral mými věcmi a chtěl by to, co chce pouze on.
"Nemám důvod ti to říkat a rozhodně nebudu obchodovat s věcmi, které mi stejně patří."
"V tom případě máme problém." Oba jsme vydechli. Naše výměna názorů nám dala značně zabrat. Usadil se zpět do pohovky a já k němu.
"Nejde to takhle." zašeptala jsem po úmorném tichu. Mlčky pokýval hlavou.
"Musíme nějak vymyslet, jak budeme oba dva spokojení." Šáhnul pod stoleček a vyndal moje věci, které mi položil do klína. Upřímně jsem to od něj nečekala.
"Nikdy nebudeme oba dva spokojení…" Silně jsem sevřela telefon v ruce. "… Dokud budeme spolu." Při těch slovech sebou cuknul a s vyděšeným výrazem se na mě podíval.
Silně mě chytl za ruku, která svírala telefon. "Jak…Jak to myslíš… Dokud budeme spolu?... Takže, co budeme dělat?" Odvážila jsem se mu podívat do očí. Zoufale na mě hleděl.
"Nic nebudeme dělat. Společně už nic." Vytrhla jsem svoji ruku a zvedla se. "Tohle je konec." S těmi slovy jsem se otočila a vyrazila ke dveřím.
"Počkej!" vykřikl. "Něco vymyslíme! Takhle to nemůžeme udělat. Něco uděláme!" Možná kdyby takhle uvažoval už dříve, tak bych že obměkčila, ale teď už ne.
Zmáčkla jsem křečovitě kliku. "Nejde to!" Prudce jsem otevřela a chtěla, co nejrychleji odejít. Než jsem utekla zbaběle pryč, tak jsem něco uslyšela. Bohužel jsem už byla moc daleko na to, abych tomu rozuměla.
Pondělek začal jako běžně. Celkově celý týden byl běžný, až na to, že jsem slíbila pomoc basketbalovému týmu. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, ale nic jiného mi nezbylo. Slíbila jsem to a nemohla jsem v tom nechat Kotara s Mibuchem. Zbývá mi jediné. Zatnout zuby a budu muset přežít delší čas s Akashim. Bylo to stejně jedno, ve škole jsem s ním musela být též.
Nečekala jsem, že to bude takové peklo. Dřív jsme spolu taky vlastně čas nebyli. Choval se normálně, trošku chladně, ale to není u něj neobvyklý. Brala bych všemi deseti, aby se ke mně choval odměřeně a chladně! Dokonce i kdyby mi to dával sežrat! Ale tohle jsem nečekala. Celou proklatou hodinu se na mě s psími oči otáčel. Nejspíš ani on sám nevěděl, jak se tváří. Upřímně mě šokovalo, že dokáže mít pohled jak zbité a opuštěné štěně.
Každých 10 minut se otočil. Vrhl na mě pohled štěněte a zase se otočil. Nevěděla jsem, jak reagovat! Jak taky! Čekala jsem u něj všemožné pohledy, ale takový? Kdo by to čekal? Ani spolužáci nevěděli, že dokonalý předseda a chladný Akashi dokáže takhle koukat. Byli stejně šokovaní jako já. Samozřejmě si toho všichni všimli hned. Mohu zase čekat nenávistné pohledy dívek?
Právě jsme měli biologii, která mě strašně baví, ale dneska jsem se nemohla soustředit. Akashi zrychlil tempo. Teď to byl pohled každých 5 minut, někdy i dřív, když učitelka psala něco na tabuli. Zničeně jsem vydechla. Šáhla jsem po sešitu a vytrhla kus papíru na který jsem v rychlost naškrábala: Mohl bys toho laskavě nechat? Zabalila do kuličky a dala mu to opatrně na rameno. Okamžitě potom hmátnul. Koukala jsem na něj jak to rozbalil, četl a pak něco napsal svým dokonale úhledným písmem.
Poslal mi to zpátky. Vybavila jsem si základní školu. Takhle jsme si posílali různá psaníčka po třídě. Dokonce i ankety!
V okamžiku kdy se učitelka věnovala tabuli jsem rozbalila papírek a rychle přelítla očima text. Jak hrozně mě štvalo jeho krásné písmo. Můj škrabopis se s tím nedal srovnat.
S čím? Stála odpovědět. Ten prevít ví moc dobře. Zuřivě jsem načmárala skoro na celý papír text, aby mi nemohl už odpovědět. Víš moc dobře. Ten tvůj pohled zbitého psa! Přestaň na mě koukat, rozptyluješ mě! ! P.S: ztrapňuješ se před svými věrnými ovečkami předsedo!
Hodila jsem mu text na lavici. Přečetl si ho. Slabě sebou cuknul a otočil se na mě. Už nevypadal jak nebohé psisko, ale stále to nebyl typický diktátor Akashi. Povzdechla jsem si. Asi to lepší nebude nějakou dobu. Snad dnešek přežiju…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 RenataKuchiki RenataKuchiki | 25. července 2018 v 21:30 | Reagovat

jak malé dítě.....fakt...tak velký pošahaný Akashi umí i psí oči? To bych chtěla vidět :-D :-D a ať nepodlehne a dá mu to pořádně sežrat :-D

2 Evickar Evickar | 25. července 2018 v 23:15 | Reagovat

To teda. Dobře mu tak! Ještě si ji ignoruje, když mu přijde do pokoje.

3 Elly - chan Elly - chan | 26. července 2018 v 13:00 | Reagovat

[1]: Arigato~ Neboj, to si pěkně Akashi vypije :D

[2]: Arigato ~

4 RenataKuchiki RenataKuchiki | 26. července 2018 v 21:56 | Reagovat

[3]: Super :-) to je jen dobře :-) a s řidičákem držím pěsti, taky si ho teď dělám :D a v Pze je to o hubu :-D

5 Elly - chan Elly - chan | 27. července 2018 v 13:24 | Reagovat

[4]: To věřím! Mně slíbil instruktor příští týden, že pojedeme do Prahy :DD Tak jsem na sebe zvědavá! Držím palečky i tobě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama