Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu XXVIII.

3. března 2018 v 18:51 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Po dlouhé době jsem zpět s delší povídkou! Konečně! XD Snad se vám bude líbit! Přeji příjemné počteníčko <3
Btw: Ten obrázek mám být hrdinka a Akashi. Proto jsem se popisem šatů musela řídit podle obrázku jinak bych vymyslela jiný. A také se omlouvám za to, že jsou v takové "krypl" pozici xDD

Jinsei wa gēmudesu XXVIII.

Divadlo

Akashi Seijuro x Kasuya Elly

"C-Co?" Zalapala jsem po dechu. Co je to za individuím?
"Kise! Musíš balit každou sukni?! I přes telefon?!" zakřičel někdo do telefonu, pak jsem pouze slyšela ránu a: "To bolelo".
"Kasamatsu - senpai proč jsi mě uhodil?" ozval se v telefonu hlas, který předtím dostal ránu nejspíš od toho, kdo na něj řve. Takže tady máme Kasamatsua a Kiseho. Počkat! Kise… Kise…
"Nejsi Kise ze zázračné generace?" zeptala jsem se a přerušila ho v jeho hádce s druhým klukem.
"Jo! To jsem já! Už jsi mi propadla?" Je snad úplně blbej?
"Ne, a ani nikam s tebou nepůjdu." odsekla jsem chladně.
"Ale noták! Přece jsme se už potkali! Chtěla sis se mnou popovídat o Akashicchim!" Absolutně jsem si nevybavovala, že bych se s ním někdy setkala, ale pravděpodobně to muselo být na Interhigh. Dříve jsem to možná chtěla, ale teď už mě to nějak nezajímalo. Nebo spíš zajímalo, ale chtěla jsem to teď nechat na Akashim.
"Eh, jo chtěla, ale to už je pase. Děkuji ti za tvoji ochotu, ale nevyužiju ji, takže sbohem." Chystala jsem se zavěsit.
"Né! Přece mě nemůžeš tak chladně odmítnout! Musíme se sejít! Popovídání nic nezkazí!" zakřičel do telefonu. Je fakt otravnej!
"Eh, pochybuji, že žiješ v Kyotu." Suše jsem se zasmála, kdyby tohle stvoření žilo tady, tak bych s mým štěstím na něj narazila již dávno.
"Ne… No jsem z Kanagawy." zabrblal. Hah, to je pěkný kousek cesty z Kyota!
"No… A hlavně nejsi náhodou poslední člen, co se do Teika přidal?" Myslím, že něco takového Momoi zmiňovala.
"Eh, to je pravda." Povzdechla jsem si. Ztrácím tu čas!
"V tom případě je to zbytečné." Pomaličku mi docházela trpělivost.
"Né! To mi nemůžeš udělat! Určitě se znova potkáme! Prosím!" Rupne mi z něj žilka! Otravný tvor!
"Fajn, fajn, až budu někdy blízko, tak se ozvu." Nenechala jsem ho už protestovat a típla jsem hovor. Můj bože, co zase bylo tohle! Jako bych se s tím idiotem někdy měla setkat.
Došla jsem domů a plácla sebou znaveně na gauč. Je neuvěřitelně jak někdo takový dokáže člověka vyčerpat jen z mluvení přes telefon!

Zrovna když jsem se chystala něco ulovit k snědku, tak mi zabzučel znova telefon. Smska od Akashiho. Bezva. Stálo v ní, že se staví kolem 7, kvůli mému doučování. To se chce fakt zastavit u mě doma? Tak to abych místo jídla šla uklízet.
Naštěstí jsem ještě stihla něco sníst, než měl přijet Akashi. Celkem jsem si hodila a vypucovala celý dům. Takhle uklizeno tady nebylo dlouho. Ne že by tu byl bordel, ale moc času jsem uklízení nikdy nevěnovala.
Zrovna jsem dojedla špagety, když se ozval zvonek. Psi okamžitě začali štěkat. Rychle jsem doběhla ke dveřím, aby se hafani nezbláznili. Jsem ráda, že mám psi, i přes jejich štěkot. Aspoň nejsem sama, a hlavně je můžu pustit na Akashiho, když mě bude štvát.
Otevřela jsem dveře. Samozřejmě, že tam stál pan Dokonalý. Většina kluků po tréninku vypadá strhaně, zpoceně a nemají zrovna šarmantní pach, pokud se neumyjí. To ale neplatí u něj. Možná ani není člověk. V životě jsem ho neviděla strhaného z tréninku, zpoceného nebo že by nevoněl.
"Ahoj." Pozdravil s širokým úsměvem, který v sobě měl nádech škodolibosti. Hajzl jeden.
"Pojď dál." Odstoupila jsem od dveří a nechala ho vstoupit. Zavřela jsem za ním dveře a šla do obýváku. Za chvíli přišel ke mně a posadil se do křesla. Přitom se rozhlížel kolem sebe.
"Chceš něco k pití nebo jídlu?" zeptala jsem se ho, když jsem se zvedla a šla si do kuchyně udělat kafe.
"Kafe."
Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že mě musí doučovat, ale kupodivu byl dost trpělivý, krásně a pochopitelně mi vysvětloval věci, dokonce mi i poradil nějaké triky.
"No výborně, je to bez chyby. Napíšu ti ještě nějaké příklady, pokud je budeš procvičovat, tak zvládneš test lehce." Okamžitě svým elegantním písmem napsal na papír pár příkladů.
"Děkuju, zachránil si mě před fiaskem." Prohlížela jsem si příklady, které mi napsal. Dřív bych si říkala, co to proboha je, ale teď když mě učil vím jak na to.
"Co vůbec trénink?" zeptala jsem se. Ani nevím, jak mě to napadlo, jen to ze mě vypadlo. I on vypadal, že byl překvapen mojí otázkou.
"Jde to. Každý se zlepšuje. Myslím, že na Winter Cup budeme ve skvělé kondici. Ačkoliv je to jedno, jelikož neexistuje možnost, že bychom prohráli." Už je to tady zase. Protočila jsem očima. "Ale chtěl jsem tě o něco požádat." Zpozorněla jsem. "Potřebovali bychom na Winter Cup ošetřovatele, ale od té doby, co tam nejsi nemáme nikoho. Nemusíš s námi být na furt. Stačí, když teď začneš chodit na pár tréninku a pojedeš s námi na Winter Cup. Co na to říkáš?" Chvíli jsem uvažovala, ale popravdě se mi potom stýskalo, proto jsem dlouho neotálela s kladnou odpovědí.
"Nemáš hlad?" zeptala jsem se, když jsem uklízela hrnky od kafe.
"Ne, najím se doma."
"Ba jo, zapomněla jsem, že tohle není luxusní večeře jako bys dostal doma." řekla jsem a tvářila se u toho šokovaně. Zasmál se.
"Tak to není, ale bylo by neslušné, kdyby kuchař vyhodil to, co pro mě uvařil." Má pravdu, ale i tak. Chtěla jsem se nějak odvděčit za jeho učení. Je to přece jen slušnost!
"Jen jsem ti chtěla nějak poděkovat." zabrblala jsem, když jsem dávala hrníčky do myčky.
"Poděkovat?" Vykulil oči. "V tom případě asi vím, jak bys to mohla udělat." Zvědavě jsem se na něj podívala.
"Fakt? A jak? Udělám to, pokud to nebude nic divného. Známe se." Lehce mu cuklo v koutkách.
"Nešla bys se mnou do divadla?" Tak tohle mě překvapilo mnohem víc, než kdyby mě požádal, abych s ním měla děti!
"Do divadla?" vydala jsem ze sebe překvapeně. Pokýval hlavou. Pořádně jsem se nadechla, abych tohle překvapení zpracovala. "Fajn, proč ne? Tohle mě nezabije, ale pod jednou podmínkou! Zaplatím si lístek!"
"To nemusíš. Dostal jsem ho zadarmo." Trošku nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Povzdechnul si. "Zítra od osmi. Vyzvednu tě v 6." oznámil mi a následně se odebral do chodby. Šla jsem za ním.
"Co si mám vzít na sebe?" vyhrkla jsem. Pitomá otázka, chtěla jsem si jednu plesknout.
"Šaty." odpověděl s pobavením v hlase.
"To vím! Ale jaké…" Zamyslela jsem se. Mám nějaké hezké šaty, které bych si mohla vzít.
"Ty něco vymyslíš. V tomhle se moc dobře neorientuji." Obul se a otočil se ke mně. Ani jsem ho moc nevnímala. Přemítala jsem v hlavě, co si mám vzít, co udělám s vlasy, jestli se mám namalovat… Prostě dámské záležitosti. Proto mě překvapilo, když se ke mně sklonil a letmo mě políbil na rty a potom na čelo. Zmateně jsem zamrkala, ale už byl pryč.
Pátek utíkal strašně pomalu. Sice jsme měli nejméně hodin za celý týden, ale byly to zrovna předměty, které vůbec neutíkaly! Myslela jsem, že usnu, ale naneštěstí jsem poslední hodinu vymýšlela, co na sebe vezmu.
Byla jsem trošku v depresi! Co si mám sakra na sebe vzít? Počítám, že když je to divadlo, do kterého byl pozván Akashi, tak to bude něco nobl. Ale já absolutně netuším, co si mám na sebe vzít!
Nadskočila jsem, když zazvonil zvonek, který oznamoval konec dnešního dne a který mě vytrhl z mého dumání. Stále ponořená v nápadech, co si mám vzít jsem došla ke své skřínce. Ani jsem nevěděla, co dělám a byla jsem přezutá. Vrátila jsem se do reality až když jsem nabourala do nějakého nešťastlivce. Naneštěstí to byl Akashi, který si mě zvědavě prohlížel. Naprosto jsem zapomněla, že má hned vedle skříň i on.
"Tak dneska večer v šest?" Vůbec to neřekl tak, aby to bylo pro nás. Mám dojem, že to řekl tak aby to všichni kolem nás naprosto perfektně slyšeli. Dokonale jsem cítila jejich bodavé pohledy, hlavně dívek, které mě doslova spalovaly pohledy.
"Dobře." Usmál se a sklonil se. Věděla jsem na co myslí! Rychle jsem natočila tvář, takže mě políbil jen na ni. I když i to stačilo pro to, aby se pohledy dívek staly vražednými. V duchu jsem si pomyslela, zda se vůbec dožiju 6 hodin, když to tak vidím.
Bohužel, jakmile jsem dorazila domů, tak na mě nebyl spáchán žádný dívčí atentát, ale padla na mě deprese s přípravami. Rozhodně nechci, aby si myslel, že se neumím oblíknout! Nebudu se znemožňovat.
Nakonec se mi povedlo vyhrabat vcelku krásné šaty. Někde hluboko ve skříni jsem našla krásné lila šaty, byly nad kolena s širšími ramínky. Pod prsy měli trošku zúžený pruh, který byl medově žlutý a trošku se lesknul. Na pruhu a ramínkách byly decentní světlounce žluté květinky. Šaty jsem ještě doplnila silonky, světlými podpatky s otevřenou špičkou, skoro neviditelným náramkem, krásným prstýnkem, který ladil s náhrdelníkem, náušnicemi, které měly stejnou barvu jako pruh pod prsy a do vlasů jsem si dala látkovou čelenku barvy květin, které jsem měla na šatech. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, jelikož jsem měla od přírody kudrnatější vlasy, tak jen stačilo do nich párkrát stříknout lakem na vlasy, aby trošku držely. Pak jsem se jen trošku namalovala, řasenka, trošku tužky na oči a červeno - fialovou rtěnkou lehce potřela rty, snažila jsem se, aby to nebylo tolik výrazné, jelikož sama o sobě ta barva byla dost agresivní. Ještě jsem na sebe stříkla nějakou lepší voňavku, kterou jsem našla mezi máminými věcmi a bylo hotovo. Dokonce jsem se sobě líbila. Spokojeně jsem sešla dolů. Měla jsem přesně deset minut. Proto jsem si připravila ještě černý kabátek s kabelkou.
Akashi byl u nás přesně v 6. Zrovna, když jsem se chystala otevřít dveře, tak zazvonil.
"Ahoj." Vyšla jsem z domu a zamkla za sebou. Když jsem se otočila, tak si mě Akashi prohlídnul. Od hlavy až k patě. Pak se usmál.
"Nádherná." Trošku jsem se začervenala, ale pokud tu mluvíme o kráse, tak Akashi zase ukázal, jak dokonalý dokáže být. V černém obleku s červenou košilí, která ladila s jeho vlasy vypadal neodolatelně. Přinesl mi dokonce i rudou růži. Při předávání jsem cítila, že i úchvatně voní. On opravdu nebude člověk.
Nastoupili jsme do limuzíny a vydali se na cestu. Po delší cestě autem jsem trošku znejistila, jelikož jsme jeli dlouho městem až na úplný okraj. Vím, že tu divadlo je, ale my jeli na druhou stranu.
"Nejedeme špatně?" zeptala jsem se po chvíli, když už mi to připadalo zvláštní. Viděla jsem, jak se kousnul do rtu.
"Ne, jedeme dobře."
"To by mě tedy zajímalo, kam jedeme, když jedem na druhou stranu, než je divadlo." Hodil na mě pohled, který mi jasně říkal, že za tímhle celým výletem něco bude.
"Nejedeme sem do divadla."
"Kam tedy?"
"Do Tokia." Zalapala jsem po dechu.
"Cože? Do Tokia? Zbláznil ses? Jak se tam vůbec dostaneme!" vykřikla jsem.
"Letadlem." Ještě užasleji jsem na něj hleděla.
"Letadlem? To máš letenky objednané předem?"
"Soukromým letadlem." Samozřejmě! Bohatý rod Akashi má soukromé letadlo! To by mě nenapadlo, že?
"Nějak se mi to přestalo líbit. Proč nemůžeme jít sem do divadla?! Proč musíme letět až do Tokia? Tu hru můžeme vidět i tady, nemusíme proto jezdit až do Tokia!" Nadávala jsem.
"Nejde abych to teď zrušil. Můj otec už s tím počítá." Odpověděl chladně.
"Otec?! Tvůj otec tam bude též?!" zaječela jsem. Tohle se mi už nelíbí ani trošičku! Nikdy jsem jeho otce nepotkala! A najednou mě přiveze do Tokia soukromým letadlem, abychom šli do divadla s jeho bohatým otcem?! Začaly se mi dělat mžitky před očima.
"Nějak se mi to přestalo naprosto líbit." řekla jsem už o dost klidnější.
"Souhlasila jsi, teď to zrušit nemohu."
"Souhlasila?! Ano, ale kdybych věděla tohle, tak bych nesouhlasila!" vyhrkla jsem.
"To ti tolik vadí můj otec? Vždyť jsi ho ani nepotkala." Zasyčel dotčeně.
"Ne, tak to není! Ale nejsem připravená, aspoň jsi mi mohl říct předem, že se něco takového bude dít! Kdybych to věděla, tak se připravím lépe!"
"Vypadáš dokonale, určitě se otci zalíbíš. Neměj strach, chovej se slušně a bude to. Nebude s námi stejně trávit celý večer. Má jiné lože v divadle."
"Lože?! My budeme mít lože?" Pořádně jsem se opřela do sedačky. Tak tohle jen tak nerozdýchám, ale bylo pozdě. Dojeli jsme na letiště.
Popravdě mám dost velký strach z výšek. Takže let letadlem je pro mě vždy naprosté utrpení, přesně jako dnes. Nejistě jsem po schůdkách vešla do letadla za Akashim. Posadila jsem se naproti němu. A snažila se utlumit nepříjemný pocit nejistoty a strachu.
"Jsi v pořádku?" ozvalo se. Pomalu jsem otevřela oči.
"Tohle je jeden z důvodů, proč jsi mi to měl říct předem!" zasyčela jsem.
"Máš strach z letadel? Vždyť jsi musela už několikrát letět."
"Ano, letěla, ale nemám strach z letadel! Ale z výšek!" Křečovitě jsem zavřela oči, když letadlo nastartovalo. Uslyšela jsem, jak něco cvaklo. Akashi se posadil vedle mě a zapnul si pás. Chytl mojí křečovitě sevřenou pěst.
"To bude dobrý. Nic to není." zašeptal mi do ucha. Ucítila jsem jeho kouzelnou vůni, která mi trošku pomohla s uvolněním. "Promiň, měl jsem to říct dříve."
"Jo, to jsi měl, ale teď je trošku pozdě." Stiskl moji ruku pevněji. Nevím, jestli proto, že je mu to líto, nebo protože se letadlo rozjelo. V podstatě jsem zadržovala dech, dokud se letadlo neodlepilo od země. Konečně píplo, že můžeme dát pryč pásy. Věděla jsem, co teď musím udělat, aby ze mě opadnul strach. Zabavit se.
"Proč jsi najednou chtěl, abych jela s tebou, když víš, že tam bude tvůj otec. Už předtím musel o mně vědět a nikdy jsi to neudělal." Plácla jsem první, co mě napadlo. Ani mě to moc nezajímalo. Nestála jsem moc o setkání s jeho otcem.
"Jelikož tě tam potřebuje." Překvapeně jsem otevřela oči. Tentokrát on svíral moji ruku křečovitě a jeho oči se zaleskly.
"Proč? Pohádali jste se s otcem?" Nejspíš je to absurdní, jelikož Akashi udělá vždy to, co chce otec. Neumím si představit, že by se mu postavil.
"Ne, ale…Týká se ho to též." Bylo vidět, že se přemáhá k tomu, aby něco řekl. Ale to mě neodradilo. Věděla jsem, že pokud se nebudu ptát, tak to dopadne jako minule. Bude to v sobě držet.
"Proč?" Mlčel. "Řekni mi ten důvod." Otočil se na mě.
"Můj otec má snoubenku." Překvapeně jsem otevřela pusu. Neumím si představit, jak hrozné to musí být pro Akashiho. Vím, jak moc miluje svoji matku.
"Chápu tě, ale i tvůj otec má právo se zamilovat. Zní to hrozně a nejspíš je těžké si představit, že by tvoji mámu nahradil někdo jiný, ale měl bys mu to štěstí dopřát." Snažila jsem se ho nějak uchlácholit.
"Nechápeš to, ale to ani nemůžeš. Tohle mě netrápí, ale možná to pochopíš až dorazíme." V jeho hlase byla slyšet trpkost. To je snad poprvé, co slyším, že by k někomu měl averzi. Sice Kotara uhodil, ale nemyslím si, že k němu stále něco negativního pociťuje.
Zbytek cesty jsme mlčeli. Hodně jsem přemýšlela nad tím, co mi řeknul. Možná jsem i kápla na jeho zvláštní chování na výletě. Sice nevím, jakou roli v tom telefonátu mohla hrát ta snoubenka, ale je to hodně pravděpodobné.
Cesta netrvala ani tak dlouho, hlavně když ještě letíte. Asi hodinka cesty a začali jsme přistávat. I při přistání jsem křečovitě držela Akashiho, ale nevypadal, že by mu to vadilo. Hlavně to byla jeho vina!

Z letadla jsme vystoupili a znova nastoupili do již připraveného auta. Už se stmíval, když auto projíždělo přeplněnými ulicemi Tokia. Po dalších 30 minutách se zastavilo před obrovskou budovou. Vypadala dost moderně na to, že je to Národní divadlo Tokia. Naše Národní divadlo se mi líbilo víc. Mělo to tu pravou atmosféru.
Bylo tu dost lidí, takže mě Akashi v hale táhl za ruku za sebou. Došli jsme k šatně, kde jsem nechala kabát. Pak mě zase táhnul jinam. Možná se mi to zdálo, ale Akashi byl nervózní. Z čeho? Z divadla asi těžko. Buď je to jeho otec nebo ta žena.
Konečně jsme se zastavili. Povzdechla jsem si. Takové chození tady není nic dobrého, když máte na nohou podpatky!
Akashi se otočil k jednomu zrcadlu a začal se upravovat. Přitom se na svůj odraz mračil. Něco se mu honilo hlavou.
"Vypadáš skvěle. Nemusíš být tak napjatý." Přišla jsem k němu a položila jsem mu ruce na záda. Trošku sebou trhl, ale dál si upravoval kravatu. "Slyšíš mě? Jsem tu s tebou." Povzbudivě jsem se usmála do zrcadla. Vydechl a bylo cítit, jak se trošku uvolnilo jeho tělo.
"Hlavně se nenaštvi, ať se stane cokoliv, prosím." Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Proč bych se měla naštvat?" Akashi mi nestihl odpovědět.
"Seijuro." ozvalo se kousek za námi. Otočili jsme se. Stál tam chlap středního věku v šedém obleku, který vypadal dost draze. Měl krátké hnědé vlasy a rudé oči jako Akashi. Tak konečně potkávám Akashiho otce. Toho chlapa, který trvá na tom, aby jeho syn ve všem byl nejlepší a nezajímá ho, jak to cítí jeho syn. Asi bych ho mohla označit za jeden z důvodů proč si Akashi vytvořil druhou osobnost.
Už od pohledu mi bylo jasné, že to bude velmi přísný a cílevědomý muž. Přímo to z něj sršelo.
"Otče, rád bych tě představil." Přistoupili jsme blíž. "Tohle je Kasuya Elly." Představil mě.
"Dobrý den." pozdravila jsem trošku poplašeným hlasem. Jeho oči se na mě zaměřili a celou si mě prohlídnul. Měla jsem dojem, že pod jeho pohledem se vypařím. Jeho oči mě probodávaly!
"Tak tohle je ta dívka, která se má stát tvojí snoubenkou?" Pohlédnul na Akashiho. Díky bohu, jelikož by viděl mojí zděšenou reakci. Akashi si odkašlal.
"A - Ano." odpověděl nejistě. Jeho otec jen pokýval hlavou a já na něj vytřeštila oči. Co má zase tohle znamenat? Akashi se na mě prosebně podíval. Nejspíš tohle myslel tím naštváním. Proto jsem to prozatím přešla a usmála se na jeho otce.
"V tom případě bych měl představit i moji snoubenku." Ohlídnul se a na někoho pokýval. Za chvíli k nám přišla žena. V ten moment jsem naprosto pochopila proč tu ženu nemá Akashi rád. Už od pohledu jsem věděla, že tohle bude ještě zajímavý večer.
Blížila se k nám mladá žena. Mohla být tak o 5 let starší než já maximálně. Vypadala jako cizinka, ale nemůžu to říct jistě. Byla lehce opálená, ale k tomu mohla přijít i v soláriu. Měla tmavší blond vlasy stažené do drdolu, limetkově zelené oči, které měla dost výrazně namalované, úplně rudé rty, křiklavě růžové, upnuté a krátké šaty. Vsadila bych se, že kdyby se ohnula, tak se jí srolují až na záda. K tomu měla stejně tak křiklavé boty, prsteny na rukou, dokonce jsem poznala i drahý snubní prstýnek, zlatý náhrdelník a květinové náušnice, které měly stejnou barvu jak umělé kvítky, které si připnula do vlasů. Když ji odpustím šaty, které se nehodí do divadla, ale spíš do bordelu a to, že je zmalované jak klaun, tak mi nejvíc vadila její volba voňavky. Byla jsem od ní několik metrů, ale až k sobě jsem cítila její sladký parfém. A to nejhorší na konec… Její nehty! Dlouhé, umělé, několika barevné nehty, které se byly úplně mimo a byly naprosto nemožně dlouhé. V ruce svírala skleničku s červeným vínem.
Pokud bych měla ke slovu "zlatokopka" či "pipka" přiřadit obrázek byla by to ona. Na sto procent. Samozřejmě vím, že knihu podle obalu nemám soudit, ale když promluvila, tak se mi to potvrdilo. Nebude nejchytřejší.
"Miláčku, čekal jsi dlouho?" zavrkala a zasmála se pištivým smíchem, který mi ničil bubínky.
"Ah! Seíčku můj!" zašvitořila, když spatřila Akashiho. Měla jsem, co dělat, abych se nerozesmála. Seíček, tak to jo.
"Ah a kdopak si ty kočičko? Seíčka dívka? No, není to mladí nádherné!!" zasmála se jako kdyby to byl výborný vtip. Vždyť je taky mladá, co dělá.
"Ai, mohla by ses představit." napomenul ji lehce. Až teď jsem si uvědomila, že ani on sám se nepředstavil.
"No jasně! Vidíš, jaká jsem hlupačka! Kdyby tě neměla!" vyhrkla a našpulila rty a doslova udělala zvuk "muck". "Jsem Isabela Ai Jonesová." Představila se. Buď je cizinka anebo má divné jméno, ale to "Ai" znělo až moc japonsky. "Klidně mi říkej Ai - chan!"
"Jsem Kasuya Elly." Zamumlala jsem. Mohla jsem udělat frajerku a říct svoje české příjmení, ale nechala jsem to být.
"E - chan!" Tentokrát jsem viděla, že měl Akashi, co dělat, aby se nerozesmál. Zatím co já, abych ji nezakroutila krkem.
Díky bohu jsme s nimi nemuseli být dlouho. Brzy zazvonilo na hru, takže jsme se rozdělili. S Akashim jsme zamířili do jednoho luxusního lože a Akashiho taťka s tou slepičkou do jiného. Padla jsem do křesla a byla jsem ráda, že je konečně ticho. Ta blbka celou dobu něco kecala, skoro člověku by vykecala do hlavy díru, ale hlavně ty perly, co z ní padaly! Proboha! Tohle nedokáže říct ani můj bratr!
"Naprosto tě chápu. Ta ženská je osina v zadku!" Chtěla jsem toho říct víc na její účet, ale zase jsem se ho nechtěla dotknout. Akashi si sednul vedle mě a podal mi skleničku se šampusem.
"To je všechno, co bys o ní řekla?" zeptal se zase s trpkostí v hlase. Podívala jsem se na něj a kousla se do rtu. "Klidně to řekni."
"Je to naprosto nejhloupější žena! Slepice, nevkusná a vypadá jak charakteristický člověk zlatokopek." zkonstatovala jsem a napila se velkého doušku šampusu. Jen spokojeně pokýval hlavou.
"Máš naprostou pravdu." Souhlasil a taky upil.
"Takže si myslíš, že je s tvým otcem jen kvůli penězům?" zeptala jsem se opatrně.
"Ano, proč jinak by s ním byla?" Povytáhl jedno obočí.
"To samé platí tedy i u mě." Opáčila jsem.
"Vím, že taková nejsi. Ona ano, dokonce je tím i známá mezi společností, že si vybírá bohatý."
"Co na ní tvůj otec vidí?!" Pokrčil rameny.
"To netuším. Byl dlouho sám a mámina smrt se ho hluboce dotkla, takže bych řekl, že byl rád, když se o něj po dlouhé době začala zajímat tak přitažlivá žena."
"Ale vzhled není vše. Je naprosto tupá, a hlavně si viděl její styl oblékání. Takhle dělá jen ostudu." Podíval se na mě, on si myslel to samé.
Rozhodla jsem se to dál neřešit, chtěla jsem si užít divadlo. Ale musím říct, že vyznat se v divadelní hře v Japonsku je dost oříšek. Většinu hry jsme nevěděla o co tam jde. Proto jsem koukala po lidech v hledišti nebo zkoumala interiér divadla. Když zazvonilo na přestávku, tak Akashi rychle odešel pro něco k pití a pak zase přišel. Rozhodli jsme se, že o přestávku zůstaneme v loži, abychom nepotkali naši Ai - chan a nemuseli s ní trávit čas.
"Rozumíš té hře?" zeptal se mě, když mi podával novou skleničku.
"Ne." Zasmál se. "Ty snad ano?"
"Trošku, ale je to dost matoucí i pro rozeného Japonce." Sednul si vedle mě a dal mi ruku na nohu a hladil mě po ní. Když mi začal hrnout sukni, tak jsem ho plácla po ruce.
"Takhle jsem to nemyslel! Hrnulo se to samo." Hájil se.
"Jo, jasně." Protočila jsem očima. Lepší výmluvu bych vymyslela i já, a to jsem žena.
Lehce se usmál a políbil mě. Vzal mi skleničku z ruky a položil ji na stolek, nepřestávajíc mě líbat. Rukou jsem ho hladila v jeho vlasech na týle. Jeho ruce mě zase držely v pase. Opravdu nádherně voněl.
"Ale, ale." ozvalo se za námi. Oba jsme sebou trhli a pustili se. Ve dveřích stála blondýna. Měřila si nás pohledem a divně se usmívala. Akashi se okamžitě změnil a nasadil ledovou masku.
"Potřebujete něco Ai?" zeptal se zdvořile jako by se nic nedělo.
"Seíčku! Vždyť jsem ti říkala, ať mi říkáš klidně mami." Zasmála se. Viděla jsem, jak Akashi sebou škubnul. Nejen, že to bylo dost divné říkat o pět let straší ženě s IQ 12leté dívky mami, ale ani si neumím představit, jak se Akashi cítil. Čím dál víc jsem si byla jistější, že za zhoršení jeho chování může tahle pijavice. Sice jsem mu slíbila, že se nenaštvu, ale tohle mě klidnou nechat nemohlo! Akashi se chystal něco říct, ale předběhla jsem ho.
"Myslím si, že je dost divné, aby tě oslovoval mami, když jsi o pár let starší než my. Hlavně když se ani nechováš jako matka. A pokud vím, tak ses ještě nestala součástí jejich rodiny!" zaprskala jsem na ní jedovatě. Její úsměv zmizel a její oči mě nenávistně propalovaly. Věděla, že mám pravdu. Byla to její hra. Chtěla, aby jí říkal mami a tím dokázat, že je nad ním. To ale nebyla! Nic neřekla, jen mlaskla jazykem a odešla.
"Promiň, ale na tohle jsem vypěnit musela." Otočila jsem se směrem k podiu a snažila se vyhnout jeho pohledu.
"Děkuji." Překvapeně jsem se na něj podívala. Lehce se na mě usmál a políbil mě.
"Přece jsem tvoje budoucí snoubenka." Mrkla jsem na něj a on se zasmál. Pak znova začalo představení.
Po hře jsme se přesunuli do haly, kde bylo strašně lidí. Dýchat se tu nedalo a začalo se mi tu dělat mdlo. Akashi se opodál ode mě bavil o něčem s otcem. Tu jeho pipku jsem neviděla.
Řekla jsem Akashimu, že jdu ven na vzduch, jelikož jsem měla pocit, že brzy omdlím. Rychle jsem vyběhla ven na příjemný večerní větřík. Konečně necítím parfémy, pot a vůni jídla!
Chvíli jsem tam postávala a užívala si příjemného vzduchu, když jsem uslyšela nějaké ječení dívek. Podívala jsem se po směru odkud to vycházelo a viděla jsem přibližující hlouček dívek, které pištěly, švitořily a točily se kolem nějakého kluka. Když došli až ke mně, tak jsem si všimla, že je dost vysoký, blonďatý mladík, kterému se očividně líbí jejich přítomnost. Každá z nich pištěla: "Ryouto, pojď se mnou na rande, Ryouto máš přítelkyni…" a podobné kraviny.

Ryouta…To mi něco říká, ale nějak jsem tomu víc nevěnovala pozornost. Což byla chyba. Najednou se přede mě postavil ten playboy a než jsem se nadála, tak mě políbil. Ale ne, že by mě políbil jako přátelsky nebo nějak tak, ale okamžitě mi do pusy strčil i jeho jazyk. Okamžitě jsem ho od sebe odstrčila, naprosto zmatená. Jeho oči jiskřily, ale to nebylo to nejhorší. Pár metrů za ním stála Ai, která nás viděla a když jsem se na ní podívala, tak se ďábelsky usmála. Tak to je něco.
Tohle je naše milovaná Ai - chan ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 RenataKuchiki RenataKuchiki | 3. března 2018 v 19:27 | Reagovat

😲😲😲😲😲ty kraaaaasko...tak tohle bude jeste zajimavy🤗🤗🤗🤗paradni dil a ta slepice je nesympaticka uz jen z popisu....tesim se na dalsi😉😉😉

2 Elly - chan Elly - chan | 4. března 2018 v 13:25 | Reagovat

[1]: Arigato <3

3 Evickar Evickar | 4. března 2018 v 17:13 | Reagovat

Jo. Taky bych tu slepičí na místě nakopala do zadku.

4 Elly - chan Elly - chan | 5. března 2018 v 15:03 | Reagovat

[3]: Tak můj popis v tom případě splnil účel xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama