Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu XXV.

12. ledna 2018 v 18:45 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Ani mi neříkejte, jak dlouho jsem tu nebyla. Radši to vědět ani nechci. Nebudu vás tady unavovat mýma výmluvama na téma, proč jsem sakra nepřidala skoro měsíc povídku a rovnou vám ji sem dám. Je trošku delší, takže aspoň takhle bych si to u vás vyžehlila... tedy doufám :D
Výsledek obrázku pro Akashi seijuro with flowers

Jinsei wa gēmudesu XXV.

Elly Kasuya x Akashi Seijuro

Podvod nebo romantika?!

Měla bych se ho zeptat…? Ale jak? A odpoví mi vůbec? A pokud mi něco řekne, můžu tomu věřit? Co když s tím nemá nic společného?
Myslela jsem, že mi o tuhle hodinu praskne hlava. Stále jsem musela přemýšlet nad stejnou věcí! Dokola! Mám se ho zeptat nebo ne?! To byla první otázka, kterou jsem si položila. Pak ji následovaly další. Nejhorší je, že neumím odpovědět a tím se ani nedokážu uklidnit. Takže mě to v podstatě celou dobu užírá. Ještě horší, když celou dobu musím sedět za ním a koukat mu na jeho záda.
Naštěstí hodina skončila rychleji, než jsem čekala. Pravděpodobně tomu hodně pomohlo moje utápění v bezmoci a zoufalství.
Měli jsme zůstat ve stejné třídě, takže jsem pouze vyměnila sešity a učebnice za jiné. Akashi se mezi tím znovu přemístil k oknu. Měla jsem opravdu silné nutkání za ním jít a zeptat se ho. Ale je to dobrá volba? Nejlepší by bylo, kdybych si od něj držela ten největší odstup, jaký je možný. Nemůžu mu jen tak prominout, co udělal a pokud jede i v tomhle, tak bych měla být ještě víc naštvaná. Ale když tady budu takhle sedět, tak se vůbec nic nedovím. Pochybuji, že bych něco vypáčila z Kotara a Mibuchiho, když dělají, že ve skutečnosti neexistuji. Dokonce ze mě Kotaro udělal nějakou fanatickou fanynku, která za ním dolejzá.
Jen počkej Kotaro! To si s tebou ještě vyřídím, ale teď je moje priorita jinde. Nakonec si s ním budu muset jednou promluvit. Nevyhnu se tomu.
Zvedla jsem se a s nechutí se vydala k oknu, kde se Akashi opíral a četl nějakou knížku. Opravdu se mi do toho nechce, opravdu ne, ale co mám jinak dělat? Vím, že v tom má prsty a já se nenechám obírat o lidi, který jsou pro mě důležitý jen kvůli němu. Bůh ví, co jim o mně napovídal!
"Ehm…"odkašlala jsem si, když jsem došla až k němu. Vypadal, že si mě nevšimnul.
Znuděně zvednul pohled. Podíval se na mě, ale mlčel.
"Eh… No, ráda bych si s tebou o něčem promluvila." špitla jsem. Opravdu teď nechci, aby ostatní lidé ze třídy věděli, že potřebuji něco řešit s Akashim. Hlavně potom, co jsme předvedli na výletě. Nebo spíš, co on předvedl. Chtěl mě utopit.
Tentokrát se jeho unuděný pohled změnil na zvědavý, možná i trochu posměšný. Asi si myslí, že jsem přišla dolejzat. Čekala jsem na jeho odpověď, ale pouze mlčel a sledoval mě. Tvářil se náramně pobaveně.
"Nerada bych o tom mluvila tady." Neodpovídal, pouze si mě stále prohlížel s jemným úsměvem na tváři. Začalo mě to vytáčet. Opravdu hodně. Ještě když se takhle tvářil. Snad si nemyslí, že mu na ten jeho "nevinný" pohled naletím, vše mu odpustím, a ještě k tomu mu padnu k nohám.
"Něco ti připadá vtipného? Nebo si snad ohluchnul?" zaprskala jsem již podrážděně. Zamrkal a vypadalo to, že přišel zpátky k sobě, ačkoliv úsměv měl stále na tom jeho arogantním obličeji.
"Nevím, co bys chtěla se mnou probírat, ale nemám problém. Bohužel budu mít čas až po tréninku." Odpověděl konečně. Zdálo se mi to nebo i jeho hlas je příjemný? Nedůvěřivě jsem si ho pořádně prohlédla. Vždyť je stále ten absolutní Akashi, tak co se děje? Zkouší něco na mě? Pravděpodobně bude mít prsty v tom, co se děje s Kotarem a Mibuchim, jelikož se chová opravdu podezřele.
"Dobře, budu čekat před bránou školy." Následně jsem rychle zamířila ke své lavici s hlavou plnou těch samých otázek, co předtím.
Dříve bych se radovala každou minutou, která se blížila ke konci dnešního dne ve škole. Bohužel, dnes jsem cítila jen pocit, který svíral moje hrdlo jako provaz. Každou chvíli jsem počítala kolik mi zbývá, než se s ním budu muset setkat. A to jsem mu sama navrhla, abychom se setkali! Tak proč teď pociťuji tenhle hnusný pocit?! Nesmím mít strach a musím zachovat chladnou hlavu!!!
Nepomohlo to… I když jsem se vnitřně celý den uklidňovala a v hlavě se snažila vymyslet několik podob rozhovorů s ním a vymyslet na ně perfektní otázky, tak stále jsem jako na jehlách!! Už před 2 hodinami jsem dorazila domu. Celou tu dobu jsem pochodovala po domě a vymýšlela situace s Akashim a moje reakce. Pak jsem několik minut strávila zíráním do otevřené skříně s oblečením. Nakonec jsem si to rozmyslela a chtěla jsem si vzít svoji uniformu, ale těsně před odchodem jsem se znova vrátila před skříň a začala znova vybírat. Proto teď jdu pozdě a ke všemu jsem na sebe hodila první věc, která se mi dostala pod ruku.
Už jsem byla skoro u školní brány. Jdu o hodně později, než jsem byla domluvená. Trénink skončil už před čtvrt hodinou… V podstatě jsem vyšla z domu s malým zpožděním, ale během cesty jsem si to 3x rozmyslela a chystala se vrátit zpět. Pak jsem se vždy otočila s rozhodnutím, že se nebojím… No, a to se opakovala 3x… Proto jdu pozdě. O hodně. Ještě teď mám, co dělat, abych neuprchla domu.
Osobně si myslím, že už tam nebude…Vešla jsem bránou do areálu školu. Nikde nikdo. Pár lidí běhalo na hřiště, nejspíš nějaký kroužek, jinak nikdo nebyl u brány či u haly. Hala byla už prázdná, jelikož basketbal už odešel. Nakonec jsem sem šla naprosto zbytečně! Ale je to moje chyba… Koho by bavilo takhle dlouho čekat?
Byla jsem na odchodu. Vyšla jsem znova bránou, ale až teď jsem si všimla na druhé straně limuzíny, o kterou se ledabyle opíral Akashi.
Ah, tak tady je. Znovu mi hrdlo sevřel nepříjemný pocit, když jsem věděla, že mu budu muset čelit. Měla jsem utéct už předem…
"Promiň, že si musel čekat…" zamumlala jsem, když jsem dorazila k jeho autu.
"Nic se neděje. Stejně nemám, co dělat. Tak nastup." Otevřel dveře. Zarazila jsem se.
"Proč bychom někam jezdili? Chci si promluvit, ne jet na výlet." Myslí si, že mu nastoupím do auta potom všem?
"Chceš se mnou mluvit před školou, uprostřed silnice?" Pozvedl provokativně obočí. Hlasitě jsem polkla. Pomaličku mě začíná mít v hrsti.
"Ne. Půjdeme si teda někam sednout?" zeptala jsem se rozpačitě.
"Sednout? Nevím, na co se chceš zeptat, ale posledně se nám stala nehezká věc, které lituji. Takže by nebylo dobré podobné věci řešit někde, kde nás kdokoliv uslyší." Jo aha… On toho teď lituje! Ale zahnal mě do rohu! Se vším má pravdu, takové věci bych řešit v kavárně nechtěla.
"Tak kam chceš jít? Tím se nám výběr docela zmenšil! Ale můžeme to řešit v autě." Když už do toho auta budu muset, tak ať aspoň ho využiji takhle.
"Ne, jedeme ke mně. Co bych byl za muže, kdybych ženu nepohostil, a hlavně tam budeme mít pohodlí a klid." Jeho ton najednou nabral ráznosti. Cože to? Slyšela jsem dobře?
"Okey. V tom případě jdu domů. Je mi jasné, že chceš ukázat své "gentlemanské" dovednosti, ale to si můžeš zkoušet s jinýma." Mávla jsem rukou a chystala se odejít. Rychle mě chytil za ruku.
"Nechoď. Nic se nestane, slibuji." Moje srdce málem puklo. Podíval se na mě očima, které jsem dlouho neviděla. Ten chlap ví, jak vydírat. "Chci odčinit, co jsem provedl. Opravdu mě to mrzí. Chci si s tebou taky promluvit." Odčinit? Jak chce odčinit pokus o vraždu? Nedůvěřivě jsem na něj koukala. Mám nastoupit? Nebo nemám? Budu trpět anebo později litovat, že jsem nejela? Stejně chci vědět, co se stalo Kotarovi a Mibuchimu. Nakonec jsem kývla. I když se teď kupodivu chová dobře, tak si nemyslím, že se vrátil do normálu. Musím být stále před ním na pozoru.
Cestou k němu jsme strávili v tichosti. Během cesty jsem se snažila mentálně připravit na náš rozhovor a snažila zorganizovat vše, co bych mu chtěla říct. Do jeho hlavy jsem ale neviděla…

Když jsme přijeli k němu, měla jsem chuť si dát facku za to, že jsem do toho auta vlezla. Znova se moje pocity otočili o 360 stupňů a chtěla jsem, jakmile by otevřel dveře od auta, vyskočit a utíkat co nejdál od něj. Obávám se, že by mě při mém pokusu stačil chytit a dovlekl by mě stejně k němu. Bůh ví, co by mi pak provedl. Proto jsem taky tohle nutkání musela silně potlačit.
Vystoupila jsem z auta. Šofér s autem odjel, takže jsme na příjezdové cestě byli jen my dva. Většinou nás vítal ten starší chlapík, co jim dělal sluhu, ale dneska tu nebyli ani služky. Zvláštní. Akashi položil svoji ruku na moje záda a hnal mě kupředu. Nebylo to moc příjemné, ale aspoň jsem nemusela potlačovat tu chuť utéct.
Byli jsme skoro u vchodových dveří, když jsem pocítila, jak mě na někdo kouká. Byl to úplně stejný pocit, jako když jedete třeba v autobusu a cítíte na sobě pohled člověka, který sedí naproti přes uličku. Přesně takový pocit to byl.
Zastavila jsem se a rozhlídla se kolem. Nikoho jsem neviděla, ačkoliv jsem byla přesvědčená, že jsem cítila něčí pohled na mě.
"Děje se něco?" zeptal se, když jsem zastavila. Zakývala jsem záporně hlavou a znovu vyrazila…
Když jsme procházeli vchodovými dveřmi dovnitř, tak jsem ve skle vedle dveří zahlédla utíkat dvě postavy. Vypadali jako Kotaro a Mibuchi. Musela jsem se v duchu zasmát. Co by tu tihle dva dělali? Přišlo mi to směšné a absurdní. Aspoň v tu chvíli to tak bylo…

Následovala jsem potichu Akashiho, který mě vedl do jeho pokoje. Bylo opravdu divné, že za celou dobu jsem neviděla nikoho uvnitř domu. Většinou se to tady hemží služebnictvem, aby "mladému pánovi" udělali, co největší komfort v jeho životě. Možná později se ho na to zeptám.
Došli jsme do jeho pokoje, který byl jako vždy naprosto čisťounký, až bylo těžké uvěřit, že tu žije teenager. Jedna věc mě tu ale zarazila. Na stole, na několika skříňkách a na stolečku vedle postele byly vázy s růžemi. S rudými, nádhernými růžemi, všude také byly svíčky. Pak jsem si všimla, že na stole je dokonce láhev v takové té nádobě s ledem.
"Co má tohle znamenat?!" zaprskala jsem naštvaně. Opravdu jsem sem neměla chodit!! Bůh ví, pro koho to měl přichystané!! Hodila jsem na něj nenávistný pohled, ale zarazila jsem se. Akashi se tvářil stejně překvapeně a zmateně jako já před chvílí.
"Tohle jsi neudělal ty?" zeptala jsem se s trošku mírnějším tonem. Zakýval hlavou, bylo jasně vidět, že ho to vyvedlo z míry. Povzdechla jsem si. Proč jsem byla tak naivní, že by se to najednou změnila?
"Okey, přejdeme rovnou k věci." Snažila jsem uklidnit svoji mysl a vybrat ty nejnutnější věci, co nejrychleji. "Už s tebou nebudu probírat, co se stalo na výletě, ani proč se to stalo. Dám ti pokoj, navždy. Přestanu se snažit tě "zachránit", jen bych ráda věděla, jestli si něco namluvil Kotarovi a Mibuchimu?! Já chápu, že si možná na mě naštvaný, ale brát mi jediné kamarády, které jsme si udělala?! Nemyslíš, že to je špinavá hra! Teď máš jistotu, že se do tvého života už nadále nebudu míchat! Tak bys mi mohl upřímně odpovědět a konečně přede mnou přestat schovávat pravdu!" Neměla jsem chuť se s ním už "mazlit" a být na něj hodná. Snažila jsem se mu poslední rok, co nejvíce pomoct, ale on mi házel klacky pod nohy. Pokud chce, abych mu dala pokoj, má ho mít. Snažit se nebudu, ale za Kotara s Mibuchim se budu prát!
Čekala jsem na odpověď. Akashi tam stál neschopný slova, trošku zaražený slovy, která jsem tu vychrlila.
"Já o tebe nechci přijít, takže-" Jeho hlas byl přehlušený náhlou hudbou, která vycházela z koupelny. Oba dva jsme se na sebe podívali překvapeně.
"On tu někdo je?" Zavrtěl hlavou. Přešla jsem ke koupelně a otevřela dveře. Do nosu mě praštila sladká vůně růží a něčeho exotického, co jsem nepoznala. Uvnitř koupelny bylo zhasnuto, ale všude svítili svíčky jako v pokoji. To ale stačilo, abych si všimla, že vana je plná horké vody s pěnou. Okolo vany byly rozházené kvítky od růží jako cestička. Na stole, blízko vany, bylo udělané srdce z kvítků a uprostřed srdíčka bylo v misce ovoce s nějakým gelem v lahvičce. Na umyvadle bylo rádio, které pouštělo nějakou hroznou slaďárnu, která se ale perfektně hodila k atmosféře v koupelně.
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou dokořán. Nejsem nijak silná romantička, ale kdyby mi tohle někdo připravil, tak by mě to dostalo do kolen. Momentálně jsem to ale nechápala. Až když jsem sebrala dostatek síly, tak jsem se obrátila na Akashiho.
"Můžeš mi vysvětlit, co má tohle znamenat?" Hlas se mi na konci věty zadrhl. Aksahi vypadal jako kdyby byl v transu. Přistoupil ke mně a kouknul se do koupelny. Zůstal stát jak přimrzlý. Za chvíli se probral z jeho menšího transu a povzdechnul si.
"Zabiju je. Takhle to nemělo být."
"Koho zabiješ? Můžeš mi už laskavě vysvětlit o co tu jde?" Začaly mi pomalu docházet nervy. Chyběla troška a odejdu.
"Za tohle může Kotaro s Mibuchim." Takže to byli opravdu oni, koho jsem viděla běžet!!! "Všechno ti vysvětlím, ale nečekal jsem, že to udělají…" Odebrali jsme se na gauč. "Nijak jsem nepřesvědčil Kotara s Mibuchim, aby se s tebou nebavili. Udělali to proto, aby udrželi tajemství, jelikož se báli, kdyby s tebou byli v kontaktu, že by to prozradili. Chtěl jsem se ti omluvit za to co jsem udělal. Nechtěl jsem to udělat, opravdu ne a strašně mě to mrzí. Proto jsem se chtěl omluvit, ale věděl jsem, že by sis se mnou nepromluvila. Proto jsem se zeptal Kotara, aby mi poradil. Napřed to odmítal, ale nakonec se rozhodnul mi pomoc, proto se ti začal stranit."
"Ale proč i Mibuchi! Napřed se se mnou bavil!"
"Ano, ale Kotaro mu to potom řeknul. Přidal se tak ke Kotarovi, aby mu pomohl, a proto se ti taky začal stranit. Tohle ti dva vymysleli. Tohle byl jejich plán. Byli tady a připravili toto předtím, než jsme přijeli. Chtěl jsem po nich jenom, aby mi řekli, jak si tě udobřit, ale nečekal jsem, že tady udělají tohle! Chápu, že sis to vyložila špatně." V jeho hlase byla slyšet únava. Je jasné, že nevěděl, jak se mi omluvit, či mě udobřit. Protože je teď ten druhej Akashi. Ale musel být hodně zoufalý, když poprosil jeho "rivala v lásce" Kotara, a nakonec i Mibuchiho.
"Jestli ses mi chtěl omluvit, tak si mohl normálně. Nepotřebuji diamanty a já nevím co, aby ses mohl omluvit." Oznámila jsem mu.
"Já vím, ale záleželo mi na tom, jestli mi odpustíš." Zvednul pohled a zahleděl se mi do očí. Bylo neuvěřitelné, že něco takového udělal, ačkoliv je z něj ten šmejd Akashi. "Odpustíš mi?"



A co vy? Odpustili byste mu? :D Platí na vás podobné romantické chvíle? :D ~
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 RenataKuchiki RenataKuchiki | 12. ledna 2018 v 19:48 | Reagovat

Ooooo můůůj bože!!! O_O  O_O  O_O  O_O To bylo perfektní!!! Tak Kotu s Reem jsou takoví spiklenci :-)  :-) Já je žeru :-P a Akashiho miluju...bože to je zlatíčko...nutně potřebuju další:-P:-P

2 Elly - chan Elly - chan | 12. ledna 2018 v 20:42 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem ráda, že i přes moje delší pauzy to stále někdo čte :D Teď snad přidám nový dílek dřív. :D

3 Evickar Evickar | 12. ledna 2018 v 23:45 | Reagovat

Souhlasim. Byloto super! Jsem zvedava, jestli tu vanu opravdu pouzijou 😀😀😀

4 Elly - chan Elly - chan | 13. ledna 2018 v 13:06 | Reagovat

[3]: Arigato <3 No... To je překvapení jestli ji využijí.. :D :-D  :-D

5 RenataKuchiki RenataKuchiki | 13. ledna 2018 v 14:30 | Reagovat

Oiiiii😍😍😍musi ji pouzit!!!bozeee kdo by odolal byt s akashim ve vane😋😋😋ja teda ne😍😍😍

6 Pariah Pariah | Web | 13. ledna 2018 v 18:13 | Reagovat

Jsem vážně jediná, kdo by tohle odmítl?  Nejde teda o to, že Akashi není můj "typ", ale neumím tak snadno odpouštět a nejsem asi dostatečný fanda romantiky. Možná to bude i tím, že jsem na tom s plaváním podobně jako hrdinka a vím moc dobře jaké je to se topit. Navíc bych to neocenila, protože tohle nevymyslel on. Na druhou stranu bych brala pikantní pokračování :D:D

7 RenataKuchiki RenataKuchiki | 13. ledna 2018 v 19:55 | Reagovat

No dala bych mu to vyžrat:-D Muž taky jednou udělal průser a pak se snažil svíčíčky,večeře,,,no byl sem pořád nasraná a vydrželo mi to ještě 2dny :-D i když sem byla trochu naměkko nedala jsem to znát :-D Ale ta vana přímo svádí k něčemu ehm pikantnímu :-P

8 Elly - chan Elly - chan | 14. ledna 2018 v 13:06 | Reagovat

[6]: Ani u mě by si to nevyžehlil romantikou, ale ehm.. Ta vana se mi do příběhu tak trochu hodila :D Pochopíte v dalším díle :D

[5]: Snad tě v dalším díle nezklamu :C :D R

9 Evickar Evickar | 15. ledna 2018 v 0:03 | Reagovat

Bože, teď se nemůžu dočkat už vůbec :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama