Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gemudesu XVI.

17. prosince 2016 v 20:27 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Zase po x dnů něco přibylo.. Snad mi neutrhnete hlavu.. xD P.S - obrázek možná někomu poradí záhadnou holčinu, která hraje roli v povídce! .. Za případné cbyby a překlepy se omlouvám, teď nemám čas to opravit, jsem ráda, že jsem něco přidala :)

JINSEI WA GEMUDESU XVI.

Mám tě!!

Víkend začal. Celkově mi to bylo jedno. Po tomhle týdnu plného hrozných věcí, mi bylo naprosto jedno jestli je víkend, nebo ne. Spíš by mě zajímalo, co budu dělat? Bolela mě z toho hlava.. A moc tomu nepomohlo, když se mi rozezněl můj telefon.
" Proboha..." Zanadávala jsem a zvedla neochotně telefon.
" Ano?" Ani jsem se nepodívala na to, kdo volá.
" Elly!!" Ihned jsem ten hlas poznala, ukřičený upírek." Je pravda, že tě Akashi vyhodil z klubu?" Vychrlil na mě.
" A-ano." Zašeptala jsem.
" To snad ne !! Jak mohl!" Zuřil.
" Uklidni se. On k tomu měl důvod po té scéně, co jsme všichni tři předvedli..Buď rád, že nevyhodil tebe. Lepší je když jsem šla já."
" Ale-!"
" Žádný ale! Ty se musíš připravit na Winter Cup. Já jsem k ničemu." Utla jsem ho. Smutně a pokořeně si povzdechl.
" Asi máš pravdu." Přiznal potichu.
" Ne asi, ale rozhodně." Usmála jsem se, trošku mě to povzbudilo.
" Elly?"
" Hmm?"
" Nechceš s námi jet do Tokia?"
" S Mibuchim, že?"
" Ano, pojedeš ?"
" No jasně." Aspoň nějaké odreagování.
*******************************************************************************
Zachvíli už jsme jeli ve vlaku směrem do Tokia. Kotarovo a Mibuchiho tlachání o hloupostech mě uklidňovalo. Cítila jsem se normálně jako bych stále byla v klubu. Je pravda, že v klubu už nejsem skoro 2 dny , ale i tak mi to chybí. Chtěla bych to vrátit. Co bych dala za to, aby to bylo jako na soustředění. To byla ta nejlepší doba...
Konečně jsme dojeli do Tokia. Bylo tu rušno jako vždy. Kluci měli v plánu se kouknout po nějakých botách, najíst se a pak jít do kina. Neměla jsem námitky, znělo to skvěle.
Kluci mě táhli strašně daleko. Už jsem fakt nevěděla, co dělat, když jsme prošli okolo 7 krámu s botami na basket, ale nakonec mě kluci vtáhli do jednoho obchodu, asi jejich oblíbený. Tam jsme strávili skoro 3 hodiny ... Pak že ženský jsou hrozný v nákupech. Hmph.. Já vždycky věděla, že to jsou ženský! Aspoň teda u Mibuchiho.
Konečně jsme opustili obchod, kluci si koupili jedny boty každý. Nechápu jak nad tímhle mohli strávit skoro 3 hodiny... Chjo.. Měla jsem doma ležet. Ale na druhou stranu to má něco do sebe. Aspoň jsem přestala myslet na ty věci, které se za poslední týden staly.
Po nákupech jsme vyrazili na jídlo. Našli jsme jeden blízký fastfood u kina, kde to vypadalo celkem slibně. Zalezli k jednomu celkem vzdálenýmu a odstrčenýmu stolu u kterého byl výhled ven přes velké okno. Byl krásný pohled na večerní Tokio. Je pravda, že je to i večer hodně lidí, ale i tak to bylo překrásné místo.
" Elly- chan!!" Teda až do téhle chvíle. Otočila jsem se a uviděla Momoi a s ní byl nějaký kluk, co byl otočený zády a dumal nad tím, co si dá.
" Oh.. Momoi.." Co ta tady dělá? Ah.. Too je taky v Tokiu jako Seirin. Sakra.
" Ah, ty si tu s přáteli? Zdravím, jsem Momoi Satsuki z Too. " Představila se mile. " Tohle je Dai- chan." Dai - chan.. Oh ne... Ne, to je ten bručoun z minula!! Aomine Daiki. Tak toho jsem fakt potkat nechtěla.
" Moc nás těší Momoi- chan. Já jsem Mibuchi Reo a tohle je Hayama Kotaro." Usmál se na ní. Já vím na co myslíš, pedofile. Necul se na ní ty úchyláku. Hodila jsem výhružný pohled na Mibuchiho, který ho okázale ignoroval.
" Copak tu děláte Elly - chan?" Zeptala se mě zvědavě.
" Jsme s klukama na nákupech a pak jdem do kina, a co ty tu děláš?" Snažila jsem se tvářit mile, protože bych nechtěla, aby na mně něco zrovna ona poznala. Nebylo by to pro mě příjemné a nejspíš bych na ní vybuchla. I když ji nemám moc v lásce a celkově mě štve její chování, tak ona by za to nemohla. Je prostě jen trošku víc natvrdlá.
Byla jsem celkem ponořená do myšlenek, když jsem si uvědomila, že ten hnusák z minula na mě zírá celkem dost nepříjemným pohledem.
" Hej.. Ty si ta z minula!! " Vykřikl.
" Čauko opičáku." Pozdravila jsem s dost velkou dávkou sarkasmu. Zaksichtil se.
" Akashiho nevěsto." Odvětil na zpátek. Můj úsměv zmizel. Kotaro si toho všimnul a hodil dost naštvaný pohled na Aomineho.
" Elly - chan.. Stalo se něco?" Zeptala se mě Momoi s celkem dost vážným výrazem z kterého jsem se nemohla vytrhnout. Začaly mě pálet oči. Hnaly se mi tam neposedné slzy. Zahnala jsem je jen tak, tak.
V tu chvíli už proti mně seděla Momoi a vedle ní i Aomine s naštvaným výrazem. Momoi mě probodávala pohledem, který znamemal, že pokud něco zatajím, tak to zjistí. Nevydržela jsem jí to a vysvětlila jí celou situaci, dokonce jsem jí řekla o tom, co se stalo mně a Kotarovi. Myslím, že to Kotarovi bylo nepříjemné, ale pochopil to. Když jsem skončila, tak se Momoi pořádně mračila a mlčela. Dokonce i Aomine nad tím přemýšlel.
" Takže za všim stojí ta záhadná dívka...Kdybych tak věděla, kdo to je." Povzdechla si Momoi. Věděla jsem, že mi chce pomoct, bylo to od ní celkem milé.
" Nech to plavat. Snad se to nějak vyřeší. " Povzbudivě jsem se usmála.
" Nemůžu uvěřit, že se takhle změnil." Zamumlal Aomine, který do teď mlčel, jak hrob.
" Měl by si ho teď vidět, vyrazilo by ti to dech." Zamumlala jsem a pak se slabě usmála.
Naše konverzace skončila a my se s klukama přesunuli do kina. Ani jsem nevnímala, když kluci vybírali film, bylo mi to jedno. Nakonec se rozhodli pro nějakou střílečku, kterou bych si jindy užila, protože miluju takové filmy, ale dneska jsem byla znova tak unavená a ponořená do svých myšlenek, jako celý tenhle týden, vlastně skoro celý měsíc. Nevnímala jsem co se ve filmu dělo.
" Elly." Trhla jsem sebou, když na mě promluvil Kotaro.
" Co se děje?" Zeptala jsem se rozpačitě.
" Film už skončil.." Zašeptal. Uvědomila jsem si až teď, že v sále už nikdo kromě nás není.
" Promiň, trošku jsem se zabrala do myšlenek. Haha." Zasmála jsem se provinile. Bylo mi líto, že jsem nakonec ignorovala kluky, když si dali tu námahu mě vytáhnout ven a přinutit mě myslet na lepší a míň depresivní myšlenky. Bohužel se jim to nepovedlo, ale to není jejich vina..
" Jsi v pořádku? Nebolí tě ještě hlava?" Zeptal se starostlivě Mibuchi a Kotaro je zoufale koukal. Chudáci... Přidělávám jim jen starosti.
" Jsem v pořádku. Omlouvám se, kdyby jste šli beze mě, tak by jste si to užili víc.." Zašeptala jsem sklesle.
" To není pravda!" Odporovali sborově. Musela jsem se zasmát. Oba dva jsem šťouchla do žeber a utekla jim ze sálu. Slyšela jsem jejich rychlé kroky, jak se mě snažili dohnat a přitom vyhrožovali, jak mě zlochtají.
Nedívala jsem se na cestu a do někoho tvrdě narazila, když jsem vyběhla z kina do obchodního domu, kde kino bylo.
" Om-omlouvám se." Zadýchaně jsem odvětila a rychle zvedla pohled. Strnula jsem.
" Vidím, že se dobře bavíš." Odpověděl Akashi, který tam stál v kvádru jak nějakej gangster.
" Elly - chan, počkej až tě chytíme!" Zakřičel Mibuchi a vyběhl z rohu spolu s Kotarem. Oba dva se zastavili, když spatřili Akashiho. Ten se zamračil jak bůh zkázy, co chce seslat pohromu na svět.
" Tak kvůli tomuhle jste vynechali poradu?" Zaprskal Akashi. Poradu? O jaký poradě mluví?
" O čem to mluvíš ?" Zeptala jsem se zmateně a ohlídla se po Kotarovi a Mibuchim. Tvářili se jako neviňátka.
" Ty o tom nevíš?" Ještě víc zmateně jsem se podívala na Akashiho. Absolutně jsem netušila, co se děje. Povzdechl si. " Dnes jsme měli poradu na Winter Cup a Kotaro s Reem se nezúčasnili."
" Opravdu? Proč ?" Byla jsem naštvaná. Věděla jsem jak důležitý je Winter Cup a tím. že by byli na té poradě, tak by aspoň trošku byla vidět jejich spolupráce, ale takhle jsem jim pomohla se zašít! Cítim se celkem provinile, že jsem s tím souhlasila.
" My jsme chtěli vidět znova tvůj úsměv !" Vykřikl Kotaro. Mibuchi s ním souhlasil pokýváním hlavy. Ty idioti. Přešla jsem k nim a oba dva jsem plácla do těla.
" Kvůli takový pitomosti jste neměli vynechat důležitou věc!" Zavrčela jsem, ale pak jsem se musela usmát. Opravdu to jsou idioti.
Otočila jsem se, ale Akashi byl už pryč. Trošku jsem posmutněla. To mu i moje přítomnost tolik vadí? Proč?
Kolem 10 večer jsme se vrtátili zpátky z Tokia.
Domů jsem přišla úplně hotová. Skoro jsem nebyla schopná dojít do koupelny. Nakonec jsem to zvládla, ale netroufla jsem si na vanu, ještě bych se utopila.. Zalezla jsem do sprchy, rychle se umyla a pak hned zapadla do postele. Byla jsem tak unavená, ale nebyla jsem schopná usnout.. Ležela jsem tam a koukala se do stropu. Furt mi vířili otázky kolem Akashiho v hlavě...
To jsem se opravdu zamilovala? Miloval mě vůbec? Měl mě vůbec rád?
Tyhle depresivní otázky ve mně zuřily, jak divoši.
" Kdybych aspoň byla ještě v týmu.." Povzdechla jsem si. Mohla jsem zachránit tuhle špatnou parodii na týmovou hru... Jediné, co na nich bylo týmové, bylo to, že se jmenovali tým Rakuzan.. Bylo to smutný a přesto se jim vedlo výborně... Byl to nejlepší školský basketbalový tým v Japonsku.. To není fér! Už je dávno měla skolit karma nebo něco podobného, ale oni si furt vedli. Odfrkla jsem si. Pokud budu ještě takhle přemýšlet, tak mi praskne hlava a nikdy neusnu. Zítra je aspoň Neděle, takže když neusnu v noci, tak aspoň přes den...
******************************************************************************************************
Druhý den jsem se probudila okolo 1 odpoledne. Byla jsem nevyspalá, i když jsem spala celkem dlouho.
Povzdechla jsem si. Zítra pondělí... Zase tam bude on...
Zbytek dne jsem strávila u gauče s čokoládou. Až na večer jsem šla se psy na výcházku do parku. Naneštěstí jsem nikoho nepotkala.
Doma jsem se pak večer připravovala na zítřek. Otevřela jsem skříň a hledala košili, když na mě vypadla rakuzanská mikina. Vzpomněla jsem si, jak jsem ji dostala. Začaly se mi horké slzy kutálet po tvářích. Ihned jsem otřela oči a zabalila mikinu.
*************************************************************************
V pondělí jsem do školy přišla trochu později. V ruce jsem držela mikinu. Sundala jsem si v šatně boty a stčila do Akashiho skříňky moji mikinu s dopisem.
Vyrazila jsem do třídy s trošku lepším pocitem. Sedla jsem si akorát, když zazvonilo. Akashi už seděl na svém místě a četl nějakou knihu. Poslední dva dny jsem nad tím přemýšlela a došla k názoru, že nejlepší bude, když ho chvíli budu prostě ignorovat. Jako on to dělá mně.
Hodina se táhla. Skoro jsem usínala, jak nudné to bylo. Lehla jsem si na lavici a posledních 5 minut jsem ležela.
" Elly." Zvedla jsem pohled. Akashi na mě byl otočený. Koukala jsem se mu od očí, ale nic jsem neříkala.
" Víš z čeho budem psát příští týden?" Zeptal se mě a já jen zakývala ramenama. Bylo mi to jedno.
" Je to důležitý test. Neměla by jsi dělat, že ti je to jedno." Oznámil a dodal. " Jsem prezident třídy a záleží mi na tom, aby jsme měli celkově dobrý průměr."
" Dej mi pokoj." Odpálkovala jsem ho a zavřela oči.
" Co jsi to říkala?" Otevřela jsem oči a viděla ho, jak se překvapeně tváří. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem mu to řekla v češtině.
" Eh.. Zapomněla jsem, že česky nikdo neumí kromě mě. Jaká škoda, že nikdo neví, co jsem řekla." Pronesla jsem sarkasticky.
" To bylo poprvé, co jsem tě slyšel mluvit takhle." Zašeptal překvapeně. Tvářil se, jako kdyby byl chycen v nějakým kouzelným světě češtiny. Pak se zmátořil. " Řekni mi , co si to říkala." Usmála jsem se, tohle je dobrý plán.
" Oh.. Takže ty mi vůbec nerozumíš, když takhle mluvím." Zasmála jsem se.
" Na co narážíš?" Zamračil se. Šibalsky jsem se usmála.
" Na nic." Znova česky. Akashi se zamračil. Asi se mu to moc nelíbí, když mi nerozumí.
" Copak absolutní Akashi?" Teď věděl, že to bylo o něm, protože uslyšel své jméno. Zamračil se ještě víc. Nakonec zazvonilo, takže moje škádlení skončilo.
**********************************************************************
Konečně byl konec. Třídu jsem opustila jako poslední. Nechtěla jsem se cpát v šatně. Došla jsem do šaten skoro jako poslední. Zahučela jsem do svojí uličky..
Vedle mojí skříňky stál Akashi, který ji má hned vedle mojí. V ruce držel mikinu, kterou jsem mu tam dala. Tvářil se smutně. Docela mě zabolelo, když jsem ho viděla takhle, ale zahnala jsem tuhle myšlenku a nasadila kamenou tvář bez emocí.
Prošla jsem okolo něj a přezula se bez toho, abych si ho nějak všímala. Odešla jsem ještě dřív než měl možnost mi něco říct.
Cestou domu jsem o tom přemýšlela stále dokola. Povzdechla jsem si. Kam tyhle myšlenky vedou? Nemaj žádnou cenu.
**************************************************************************
Druhý den začalo hrozně pršet. Nejhroší na tom bylo, že mě to chytlo v půli cesty do školy, takže jsem sebou neměla deštník..
Do školy jsem přišla zmoklá až na kost. Toto hezky začíná.
Moje školní uniforma byla úplně turch a já neměla věci na převlečení. Tohle se stane jenom mně.
Ve tříde jsem okamžitě zamířila k topení u okna. Byla mi nehorázná zima. Pochvíli si vedle mě někdo stoupnul. Mohla jsem hádat, kdo to jen asi bude..
" Zapomněla jsi deštnik?" Ozval se. Chlapče, chabá snaha navázat konverzaci..
" Vypadám snad na to, že bych ho měla?" Zaprskala jsem a začla ho ignorovat. Ať si jde prudit jinam.
" Pokud se nepřevlečeš, tak nastydneš." Jako bych to nevěděla sama, ale to tu mám chodit nahá?
" Heh, pokud nemáš náhradní oblečení mojí velikosti, tak stejně mám smůlu!" Zaprskala jsem naštvaně a i přesto, že mi byla zima a ještě stále jsem byla mokrá, tak jsem odešla od topení. Sedla jsem si do lavice a pak začala hodina.
************************************************************************************************
Prokletý déšť. Nádavala jsem celou matiku, kdy jsem se třásla jak kdyby tu bylo -10 stupňů. Dokonce jsem párkrát i kýchla, natož se vždy otočil Akashi, kterýho jsem vždy zazdila pohledem, ať se stará o sebe.
Popravdě mi nebylo zrovna nejlépe.. Byla mi zima, hlava mě bolela a z toho kýchání jsem pociťovala i bolest v krku. Pokud tohle odmarodím, tak to bude ještě zajímavé. Stačilo, že jsem už byla doma předtím, ještě teď, když se blíží zkoušky.
Hodina se táhla neskutečně pomalu, už jsem ani nedoufala v její konec, když se rozezněl zvonek, spasitel mého života.
Moje rozradostněná náladičky ze zvonění se mi pokazila, když jsem zjistila, že se stěhujem do jiné třídy a moje nohy byly jako z gumy... Ani moje hlava tenhle přesun moc nevítala. Okamžitě se mi roztočil svět, jako na kolotoči a měla jsem sto chutí sebou šlehnout na zem a ležet tam do konce svého života. Bohužel, nějak se mi podařilo tuhle mdlobu překonat a rozejít svoje nohy do jiné třídy.
Když jsem padla do lavice, tak jsem děkovala Jashinovi, že jsem to zvládla. Myslela jsem, že umřu na tý cestě. Ta chodba byla snad nekonečná....
Každou chvíli jsem čekala, že by mi mělo být líp a už by i zima měla odeznět. Bohužel, ani jedno z toho mě neopustilo. Zima a celkově hrozný pocit se mě držel jak klíště. Byla jsem strašně unavená, měla jsem co dělat, abych uprostřed hodiny neusla.
************************************************************************************
Všechno mě bolelo, měla jsem těžké oči a celkově celé tělo bylo jako z kamene. Co se stalo? Pomalu jsem začala otvírat oči.
Vzpamatovala jsem se až po pěti minutách a zjistila, že ležím ve školní ošetřovně. Opravdu jsem usla uprostřed hodiny... Bylo mi mizerně, všechno mě bolelo a byla mi stále zima. To vypadá na pěkné nastydnutí.. To se stane jenom mně.. Chvíli jsem tam ještě ležela, ale pak mě to přestalo bavit. Zvedla jsem se a i přes protesty sestry jsem odešla. V jednom jsem jí poslechla.. Šla jsem rovnou domů do postele.
Měla jsem smůlu, že byla zrovna přestávka takže jsem se probojovávala mezi spolužáky, kteří na mě házeli zajímavé pohledy. Naštěstí jsem nepotkala žádnou známou tvář a bez problémů vypadla ven. Koutkem oka jsem viděla Akashiho, když jsem opustila školu. Koukal se na mě, ale nevypadalo, že za mnou šel.
Byla jsem skoro u domu, když už jsem z dálky viděla známou barvu vlasů... Růžová. Dnešek horší snad být nemůže, sotva se plazím a teď ještě tahle pijavice...
Z dálky mě Momoi zahlédla a už se ke mně rozeběhla.
" Vím kdo to je!" Křičela a já ztuhla.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | Web | 17. prosince 2016 v 21:04 | Reagovat

jupííí další díl :-)
jsem ráda že jsi se psaním neskončila trochu jsem se bála....
Každopádně se mi dost líbilo jak jsi popisovala nemoc hrdinky. Naprosto perfektní. Úplně jsem si u toho představila tu vysokou horečku a unavený pohled.
Taky chci říct... to se dělá tak to ukončit? :D:D:D Doufám že bude pokračko brzy... nebo čtenáře zabijes z nedočkavosti :D

2 Elly - chan Elly - chan | 20. prosince 2016 v 15:32 | Reagovat

[1]: Budu se snažit! Moc děkuju za tvůj komentářík <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama