Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu XV.

22. srpna 2016 v 23:17 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Jsem zpátky minna ~~ Nevěříte? Ani já... Ale to je teď jedno.. ^^ Doufám, že to bude takhle pokračovat dál... Momentálně tady pokračuje povídka Jinsei s Akashim... Minule jsem se ptala, co bych měla prioritně dokončit za kapitolovku.. Zatím vede tohle, tak se budu snažit jí dokončit :) ... Ještě se uvidí.. :) Snad se vám bude povídka líbit :)


JINSEI WA GEMUDESU XV.

Rozčílený lev

Všichni okolo nás ztichli. Můj čin jsem si uvědomila až moc pozdě na to, abych ho vzala zpět. Právě jsem potopila velkého Akashiho Seijura před jeho klubem a lidma, kteří k němu vzhlíží.
V jeho oku se na moment, který nikdo nemohl stihnout postřehnout, objevil záblesk, toho dobrého a milého Akashiho, který litoval svého chování, ale ten nevydržel ani sekundu. Nahradil ho arogantní a rozčílený pohled absolutního Akashiho.
Čekala jsem, co se stane... Akashi se napřáhl, v tu chvíli jsem si myslela, že je po mně, ale rána nebyla směřovaná na mě...
Kotaro dostal takovou ránu, že šel okamžitě k zemi jak kámen ve vodě. Tvrdě dopadl na záda a ještě se uhodil hlavou o podlahu. Z roztrženého rtu a z nosu mu tekla proudem krev.
" PTAL JSEM SE, JESTLI SI POLÍBIL MOJI ELLY, TY ODPADE!" Nikdy jsem takhle Akashiho neviděla, nikdy jsem ho neviděla takhle rozzuřeného a nikdy jsem ho neslyšela řvát jako dnes. Úžasem jsem zůstala stát jak přikovaná a i ostatní okolo nás, Kotaro smrtelně ztuhnul. Byl úplně beze slova, ale to byla chyba. V tu chvíli se Akashi rozzuřil mnohem víc. V jeho očích jsem uviděla přesný záblesk, jako když se vrhl po Kagamim s nůžky. Věděla jsem, že tahle rána nesmí zasáhnout Kotara... Nezabila by ho jako zásah nůžky, ale nechala by mu šrám přes celou duši jako památka na absolutního Akashiho, nikdy by se z toho nevzpamatoval.
V tu chvíli se moje tělo automaticky pohlo, jako by to byl jen obyčejný instinkt, který má každý, třeba jako dýchání. Přirozená činnost.
Než jsem se nadála mé tělo se přesunulo před Kotara jak štít. V tu chvíli nebyl čas na uhnutí, ani na zaražení rány, která na mě letěla. Nikdo nemohl, tak rychle zareagovat. Až pozdě jsem si uvědomila, že to nebyl dobrej nápad, ale bylo pozdě...
Silná rána do obličeje mě schodila na zem jak nic. Třískla jsem se sebou o tvrdou zem, tak silně, že jsem ztratila vědomí. Všechno se zahalilo do temnoty a já věděla, že z ní nejde se dostat, tak jsem nechala, aby mě vsákla do sebe a nechala se pohltit.
*******************************************************************************************************************************************
Probrala jsem se na neznámém místě, ale podle toho jak to tady smrdí jsem hned usoudila, že budu v nemocnici. Pach smrti a desinfekce je tu všude cítit. ( Ano, já v nemocnících cítím smrt -.-)
Chtěla jsem se posadit, ale díky různým kravinám, co jsem měla v ruce zapíchané jsem to radši hned vzdala, protože to nepříjemné tahání za to nestálo.
Otočila jsem hlavu na stoleček, chtěla jsem vědět, kolik je hodin, ale jakmile jsem to udělala, tak jsem toho litovala. Mojí hlavou projela bolest, jako kdybych tam měla zapíchané jehly, které se při jakýmkoliv pochybuju zapichují do mí lebky.
" Ow, ow!" Zanadávala jsem. Vrátila jsem hlavu do původní polohy a poslouchala. Hned jsem uslyšela dva celkem známe hlasy. Kotaro a Akashi.
" Nejdeš za ní! Podívej, co si jí udělal a jak si jí ublížil a ještě se drze ptáš jestli za ní můžeš !" Tohle byl Kotaro a byl hodně naštvaný.
" Tohle není moje vina! Za to můžeš ty!" Tenhle arogantní hlas patřil Akashimu. Vlastně to nebyla ničí vina, jenom moje. Byl dost stupidní nápad tam skočit mezi ně, jak Superman a pak dostat do tlamy takovou, že skončíte ve špitálu.
" Přestaňte se hádat!" Zařvala jsem a uslyšela jak ztichli. Rychle se otevřeli dveře a dovnitř se nahrnul Akashi, Kotaro a Mibuchi, dokonce i Mayuzumi a nechyběl ani Nebuya. Celá 5-tka tu je.
Všichni měli ustarané pohledy až na Mayuzumiho, který se usmíval. Prevít, rozhodně je rád, že jsem taky dostala do tlamy, kdyby teď byla okey, tak bych se zvedla a šla ho utopit v umyvadle, které jsem měla v ruhu místnosti.
Musela jsem se při téhle představě usmát, ale to nevzbudilo moc dobrý dojem. Všichni okolo mě se začali tvářit ještě ustaraněji.
" Lidi.. Já neumírám.." Připomněla jsem trošku kousavě, protože to vypadalo, jako bych každou chvíli měla natáhnout bačkory.
" Nechápu, jak sem můžeš vůbec přijít a tvářit se ustaraně, jako by se nic nestalo! Podívej se na ní! Jak vypadá!!" Zařval z ničeho nic Kotaro a křečovitě zavřel oči. Proč bych vypadala divně? Viděl se v zrcadle? Má modřinu na nosu, nateklej nos a ret, kterej má ještě roztrhlej.
Tohle se mi přestává líbit..
" Už jsem ti říkal, že jediný, kdo za to může jsi ty! Ještě si takový srab, že tě musela bránit!" Zařval na oplátku Akashi. Už mě nebaví.
" KLID!" Zařvala jsem, tak nahlas, že to musela slyšet celá nemocnice. Všichni se na mě podívali." Bolí mě hlava a vy tomu moc nepomáháte, takže jediné, co pro mě můžete udělat je přinést mi nějakou věc, ve které se můžu vidět.
Michubi mi okamžitě podal zrcadlo a já se podívala na sebe. Aha.... Kotaru měl pravdu... Vypadám příšerně!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Mám velký monokl přes skoro půl tváře. Oko, které to schytalo je celé rudé a modřina je fialová. Zaksichtila jsem se.
*************************************************************************************************************************************
Druhý den ráno mě pustili domů, řekli, že nemám 3 dny chodit do školy. Jsem ráda, aspoň mě takhle nikdo neuvidí. Byla jsem celkem unavená.. Ze všeho, co se v poslední době stalo. Povzdechla jsem si. Když jsi vzpomenu, jak moc jsem chtěla změnit tenhle tým k lepšímu, ale místo toho jsem stačila rozhádat Akashiho a Kotara... Nemluvě o mé náladě, která je teď na bodu mrazu, takže jsem vůbec neměla chuť nějak zachraňovat nás tým. Bylo mi z toho do breku, tak moc jsem se snažila, ale teď už všechna energie a vše co mě pobouzelo dopředu, tak vše zmizelo. Nechápu, kde nastal tenhle zvrat, ale možná to tak bude lepší...
Padla jsem do postele a okamžitě usnula.
************************************************
Můj spánek netrval dlouho.. Okolo 3 hodiny odpoledne se u nás rozezněl přes celý dům zvonek.
Doprdele.. Zanadávala jsem a neochotně se došourala ke dveřím. Ani jsem se nekoukla kdo to je a otevřela bez váhání dveře. Okamžitě jsem toho litovala.
Ve dveřích stál pan Absolutní. Měla jsem chuť bouchnout dveřmi před jeho obličejem, ale neudělala jsem to.
" Co chceš? " Zavrčela jsem na něj. Jeho obličej byl kamenný jako vždy, bez známky emocí.
" Přišel jsem si promluvit. Můžu dovnitř? " Chtěla jsem mu do ksichtu zařvat, ať táhne za tou svojí miss a neleze mi na oči, tak moc jsem to chtěla zařvat, ale něco ve mně mi to nechtělo dovolit. Uhla jsem na stranu a pustila ho dovnitř.
Došlo mi, že je poprvé v mém domě, ale teď na to nebyla chvíle, abych nad tímhle přemýšlela... I když je tu celkem bordel, co si budem povídat.
Dovedla jsem ho do obýváku, kde jsme si sedli na proti sobě. Oba dva jsme mlčeli, ani jeden nic neříkal. Cítila jsem jeho pohled, ale neměla jsem se k tomu, abych se na něj koukala, spíš jsem pozorovala svoje ruce.
" Je mi líto, co jsem ti udělal. Nechtěl jsem to udělat.." Zašeptal do ticha, nejspíše ho žralo to, co udělal.
" Hmm." Tohle byla celá moje odpověď.
" Bolí tě to ještě?"
" Ne." Povzdechl si, zjistil, že normální komunikace se mnou nemá cenu.
" Stejně tě nechápu..To je už jedno.. Chtěl jsem ti oznámit, že končíš v klubu." CO?! Co že to řekl?! Otevřela jsem pusu a podívala se na něj s nechápavým pohledem, nejspíš jsem vypadala jako retard, ale nějak mi to bylo jedno.
" Huh? Co si to říkal?" Zeptala jsem se zmateně. Snad to byl jen přelud, co jsem slyšela, ale jeho výraz, který měl byl vážný.
" Slyšela jsi." Zvedl se a odešel. Stále jsem seděla v obýváku a snažila se to v sobě nějak urovnat. Bohužel bez úspěchu.
Až když jsem padla do postele mi začalo docházet, co jeho slova pro mě znamenala a jakou díru ve mně zanechala.
Srdce mě začalo bolet víc než hlava.
************************************************************************************************************************************
Po třech dnech jsem se konečně vrátila do školy. Monokl skoro zmizel, ale i přesto můj obličej vypadal příšerně. Za celý 3 dny jsem nebyla schopná usnout. Akashiho slova mě probodávala každou volnou chvíli, dokonce i teď.
Vypadala jsem jako mrtvola bez duše. Každý kdo mě ve škole viděl se mě lekl a ještě po 10 metrech, co jsem byla za ním se na mě koukal. Cítila jsem se jako první den ve škole, ale takhle mizerně jsem se necítila.
Došourala jsem se do třídy, kde jsem okamžitě zapadla do lavice. Položila jsem si hlavu na ruce, tak aby mi nebylo vidět do obličeje. Plánovala jsem takhle strávit celý den..
" Dobré ráno." Akashi si sedl do své lavice přede mnou.
" Dobré." Stručně jsem odpověděla, ale stále jsem cítila jeho pohled na sobě. Zvedla jsem hlavu. Jeho oči se rozšířili jakmile mohl vidět můj obličej. Opravdu jsem vypadala jak zombie.
" Jsi v pořádku?" Zeptal se ustaraně.
" Cítím se skvěle." Zakřenila jsem se, vráska mezi jeho oči nabrala hloubky. Nevšímala jsem si ho. Položila jsem hlavu zpět na lavici. Co se o mě vůbec zajímá? Má přece někoho jiného.. A vykopnul mě z klubu. Proč se vůbec zajímá o to, jak mi je? Jako by mu do toho mělo něco být.
Hodina začala, čas mého spánku začal.
Konečně jsem mohla jít domů. Jupí. Budu dělat, jako že jsem natěšená.
Opustila jsem pozemek školy a táhla se domů šnečím tempem. Už jsem skoro byla doma, když jsem ho potkala. Vypadal už mnohem líp.
" Elly!!" Řval už v půlce ulice. Uřvanej upír.
" Čau Kotaru." Zašeptala jsem a prošla okolo něj.
" Ty nejdeš do klubu?" Zeptal se mě zaraženě.
" Ne."
" Chápu! Musíš ještě odpočívat! Tak se nepřepínej!" Zašvitořil a odběhl. Jo.. Musím odpočívat.
Zapadla jsem do domu.
*************************************************************************
Druhý den byl jak přes kopírák. Naštěstí byl pátek.
Došourala jsem se do třídy. Podle pohledů všech jsem poznala, že vypadám ještě hůř než včera. Sedla jsem si do lavice a znova položila hlavu na lavici.
O přestávku jsem se vydala na záchod ošplouchnout si obličej. Jelikož jsem vypadala jak ufon a rozhodně nechci, aby na mě někdo zavolal NASA.
Doufala jsem, že budu sama na záchodě, ale celkem mě to zklamalo. Byly tu nějaký prvandy, co zběsile brebeňtily o hezcích klucích na škole.
Jako duch jsem okolo nich prošla k umyvadlu. Ani si mě nevšimly. Pustila jsem vodu a začala se mejt studenou vodou, která mě měla aspoň trochu probudit. Už jsem chtěla vypadnout, když jsem uslyšela část jejich rozhovoru.
" Víš kdo je největší fešák na téhle škole?" Zeptala se jedna holka ostatních dvou, které byly okolo ní.
" Ne, kdo to je ?!" Obě začaly vyzvídat.
" Akashi Seijuro." Zašeptala a začala se chichotat. Ostatní se přidaly.
" Máš pravdu, to je ten nejvíc sexy kluk na škole." Souhlasily okamžitě, ale ta třetí se furt nechtěla přidat do rozhovoru.
" Mio, co se děje?" Zeptala se dívka, co začala tohle téma.
" No-no..." Dívka, která se nejspíše jmenovala Mio okamžitě zrudla a začala koktat. Celkem mi připomněla Momoi, když mluvila o Kurokovi.
" Ahaha, Mio ty ho máš ráda?" Zasmály se a Mio celá zrudla.
" No a co..! Stejně o mě nikdy neprojeví zájem.. Je mimo mojí úroveň." Posmutněla. Tenhle rozhovor mě začal unavovat, myslela jsem, že se dozvím něco zajímavého, ale tohle bylo tlachání o ničem.
Už jsem chtěla opustit místnost, když jsem zaslechla něco, co mě docela vytočilo.
" No, ale je tu menší možnost, jak by se mohl stát tvým." Zašeptala ta "hlavní" slepice.
" Jaká?" Zeptala se Mio.
" Mohly bychom ho trochu postrašit.." Zašeptala tajemně. V tu chvíli se mi to přestalo líbit.
" Ja to chceš udělat?"
" No.. Špína se na lidi dá sehnat všude.. Pak je na tom, jak toho ten dotyčný využije.." To si snad dělá prdel..
" Ty mu chceš vyhrožovat?" Zděsily se.
" Není to vyhrožovaní, ale bude to jen postrašení. Notak Mio, chceš si s ním vyrazit nebo ne?" Štouchla do ní.
" Mio má pravdu, musíme toho využít, jiank si s ním nikdy nevyjdeš." Přidala se druhá..
" Tak fajn! Ale co uděláme?"
" Vůbec nic vy mrchy." Zahřměla jsem. Všechny tři nadskočily.
" Co tady děláš?" Zapískaly..
" Nic, ale náhodou jsem slyšela váš dost zajimavý rozhovor." Usmála jsem se na ně, jako to dělá Akashi v jeho modu zabijáka.
" A-a co s tím chc-chceš udělat?" Zeptala se Mio, která z nich byla nejvystrašenější.
" No.. Asi vás postraším." Dál to komentovat asi nebudu. Jelikož mě moje postrašení dostalo do ředitelny..
***************************************************************************************
Takovýho sprda jsem dlouho nedostala a to není vše.. Hrozilo mi podmínečné vyloučení ze školy. Může to být snad lepší?
Musela jsem se zasmát. Ne, horší to snad už nebude. Ale opak byl pravdou.
Jelikož se to řešilo jako přestupek pro mojí třídu, tak asi můžu hádat, kdo to bude řešit. Bude to president třídy, sám velký Akashi Seijuro. Teď nejprve musím za třídním.
Nevím kdo z nás z toho byl víc vyklepaný, jestli učitel nebo já, ale tipovala bych učitele. Teď musím do jámy lvový. Za panem Akashim Seijurem. Bude sranda.
Učitel mi řekl, že se Akashi se mnou chce setkat v klubovně.
Došla jsem do místnosti kam jsem šla s Akashim první den školy pro papíry. Když jsem otevřela dveře byli tam skoro všichni. Celá pětka. Akashi ani nezvedl pohled, když jsem vešla dovnitř. Nejspíš mu už nestojím za pohled, ani když jsem jo pozdravila, tak mě ignoroval. Nakonec po dlouhé chvíli zvedl hlavu a dal tím neviditelný signál, aby všichni odešli. Ty jak pejskové se okamžitě zvedli a odešli. Cestou mi Mibuchi dal ruku na rameno a Kotaro se na mě povzbudivě usmál. Co to má znamenat? Jdu snad na popravu?
" Sedni si." Řekl, když všichni odešli. Sedla jsem si a čekala, co se bude dít dál. Bylo ticho, které mě znervozňovalo. Cítila jsem se, jako když jsem ho poprvé potkala. Znova jsem z něj cítila toho zabijáka. Jestli si myslí, že mě donutí se ho tímhle chováním bát, tak to má chlapec smůlu, ten vztek, co ve mně je takovou dobu chce ven, tak ať si dává bacha jak mluví... Nebo ho sjedu jak prvňáčka..
Atmosféra zhoustla, jeden by řekl, že se tu nedá dýchat. Myslím si, že i on teď ví, že nemám náladu na jeho absolutní kecy, doufám, že dobře ví, že ho okamžitě seřvu.
Přešel ke mně a sedl si. Koukal se na mě.
" Co mi k tomu řekneš?" Zeptal se mě stručně.
" Nic." Odsekla jsem a otočila hlavu.
" To ti vážně nevadí, že ti hrozí podmínečné vyhození?" Zvýšil hlas.
" Proč tě to vůbec zajímá?!" Vyjela jsem na něj. " Odkopnul jsi mě! Vyhodil z klubu! A furt se staráš a ptáš na můj život! Může ti být jedno, co mi vadí a nevadí!" Zařvala jsem na něj a stoupnula si. Překvapeně jsem na mě koukal.
" Pokud chceš, tak přestoupím do jiné třídy, aby jsi neměl nutkání se o mě furt starat!" Zaprskala jsem, otočila se a rázným krokem opustila místnost i tělocvičnu.
Ten večer se mi zdálo o Akashim, který mi podal ruku, ale já jsem jí odmítla...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | Web | 24. srpna 2016 v 14:58 | Reagovat

to s tou NASA se ti vážně povedlo :D tedy nejen to, některé slova byly vážně perfektně zvolené, povídka mě překvapila i pobavila a nejlepší byl ten konec... No už aby byl další díl ;)zajímalo by mě jak nakonec ti dva najdou cestu k sobě... (nebo nenajdou?) :)

2 Elly - chan Elly - chan | 24. srpna 2016 v 16:01 | Reagovat

[1]: Arigato :) Jsem ráda, že se ti to líbilo :) No.. Na to si budeš muset počkat, jak to dopadne xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama