Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu III.

31. října 2015 v 23:44 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Další dílek je tady. Budu to trochu muset posunout , tak že tam bude menší časový skok.

Jinsei wa gēmudesu III.

První setkání

Kasuya Elly + Rakuzan

" Nová zdravotnice! To byl dobrý tah Sei-chan." Úchylák se ozval.
"A proč zrovna Elly?" Zeptal se zvědavě Kotaru.
" Protože její testy na první pomoc byly bez chyby." Všichni se na mě podívali. Rozpačitě jsem se usmála.
" Umím si tě představit v oblečku pro sestřičky ! Budeš ho nosit , viď?" Mibuchi se při té představě začal červenat.
" Ne !" Zamítla jsem ! Tohle bude drsný rok. Hodně drsný.
Akashi mi všechno řekl , co jsem potřebovala , abych pravdu řekla tak Akashi moc nemluví. Nikdy nevím , co si myslí a nikdy nevím co řekne , ale když něco vysvětluje , tak to rychle pochopím.
" Aka-Seijuro tým je složen z 5 hráčů , ale já viděla zatím z hlavního postavení 4 lidi , kde je ten poslední?" Otočil se na mě a tajemně se usmál. Úplně mě zamrazilo.
" Pojď se mnou." Vybídl mě a já ho následovala ven z tělocvičny a pak do školy, tam jsme vyšli po schodech. Zastavili jsme se před dveřmama na střechu.
" Proč jdeme sem ?"
" Chceš snad poznat 5 hráče ?" Otevřel dveře. Okamžitě mě ofouknul ledový vítr, lehce jsem se zatřásla. Akashi vešel do vnitř a já za ním. Rozhlídla jsem se po střeše a nikoho jsem neviděla.
" Seijuro , tady nikdo není.." Tahá mě za nos ? Chce už uskutečnit mojí vraždu ? To mě kvůli tomu tahal na střechu ? To si mohl odpustit , když mám umřít , tak jsem aspoň nemusela vycházet ty zatracené schody.
" Koho jsi to přivedl ? To není moc obvyklé , že s někým býváš víc než je potřeba." Lekla jsem se a otočila se. Seděl tam mladík s knížkou mangy. Nemá žádnou přítomnost ! Ani jsem nevěděla , že tady někdo je!
" Chihiro , chtěl bych ti představit naší novou zdravotnici , tohle je Kasuya Elly." Představil mě.
" Ahoj.." Usmála jsem se . Z toho kluka nejde moc dobrá aura. Je taková .... ignorující ? Je to jako bychom byli jen otravné stvoření , které nemají právo existovat. To je hotový vládce světa.
" Ahoj." Pořád četl tu knížku a vůbec nezvedl pohled. Ten ignorant ! Mám chuť ho kopnout do jeho ksichtíku , který je kamenný !
" Elly, tohle je Chihiro Mayuzumi." Divný jméno pro divného chlápka. Je to divnej chlápek , kterýmu mám chuť ublížit. Přistoupila jsem k Akashimu a stoupla si na špičky.
" Nepůjdeme už ?" Zašeptala jsem mu do ucha. Otočil se a kývl. Bezeslova jsme odešli a nechali ho tam.
" Co je to za podivína ?" Zeptala jsem se ho , když byl z doslechu.
" 5 hráč."
" Je divný Seijuro."
" Opravdu ?" Vypadal překvapeně.
" Nevypadej , jako by jsi to nevěděl." Ale on se na mě pořád tak koukal. Povzdechla jsem si. Bože.. Ono mu to nepřipadá. Vrátili jsme se zpátky do tělocvičny. Kluci začali trénovat. Seijuro mě dovedl k jednomu chlápkovi.
" Trenére , tohle je naše zdravotnice Kasuya Elly." CO?! On mě vzal do týmu bez toho , aby to řekl trenérovi.
" Těší mě , jsem Eiji Shirogane." Podal mi ruku. Opětovala jsem mu to. Měl pevný stisk.
Potom začal trénink. Dokonce i ten divnej přišel. Málem jsem si ho ani nevšimla , dokud Kotaru nezačal nadšeně vykřikovat jeho jméno. Začala jsem si všímat v čem vynikají. Kotaru uměl skvěle driblovat, Mibuchi dával z dálky koše , Nebuya když začal někoho blokovat , tak neměl šanci , Mayuzumi měl výborné přihrávky, které jsem nechápala , ale Akashi se zdá jako průměrný hráč. Uměl to , ale nevypadalo to jako by oplíval nějaký super talentem. Všichni mluví o zázračné generaci , že každý z nic má extra talent , ale on ne. Trénink skončil a já si tajně odchytla Kotara. Je asi jediný normální s Akashim.
" Kotaru.."
" Máš pár otázek , viď ? " Okamžitě to poznal. Nějakej chytrej upír !
" Mayuzumi.. je divnej, extra." Chvíli se tvářil vážně a já už se bála , že na mě vyjede , ale pak vybuchl smíchy. Po dlouhé době se uklidnil a podíval se na mě.
" Zapadáš a celkem rychle."
" Tak že tobě příjde divný taky ?"
" Samozřejmě.. Je divnej! Nemůžu uvěřit , že může být někdo tak pesimistický , když je ve třeťáku ! To většinou bývají druháci , ale třeťaci to pak už mají na háku."
" Co ?! On je třeťák ? To může hrát ?"
" Ano."
" Další otázky ? Pochybuju , že byla jedna."
" Hmm jsou 3 , teď 2."
" Tak povídej."
" Akashi mě sem přivedl bez vědomí trenéra a když mu to potom řekl , tak mu to vůbec nevadilo..."
" Hmm.. Chytrá jsi! Víš Akashi je kapitán , byl i v Teiku."
" A to znamená , že si může dělat , co chce ?"
" Ne , ale trenér dává většinou na Akashiho rozhodnutí , protože on má vždy dobré. Nikdy neudělá chybu , proto." Wau...
" A poslední ?"
" Akashi je bez talentu.. Teda neříkám , že to neumí , ale každý říká , že zázračná generace je plná talentů , ale u Akashiho jsem si nic nevšimla. Ty umíš driblovat, Mibuchi střílet z dálky, Nebuya má sílu a Mayuzumi umí přihrávat , ale u Akashiho jsem neviděla nic co by mě ohromilo." Zasmál se.
" Ty sem opravdu zapadáš ! Víš Akashi má hrozivý talent.. Jednou ho uvidíš a ne jen to.. Umí používat zonu."
" Zonu ?" Kotaru mi začal vysvětlovat , co je to ta zona. Jen nevěřícně jsem koukala.
" A to umí každý ?"
" Ne , umí to jen pár lidí , ale pak jsou neporazitelní." Ohromeně jsem koukala.
" Umí to ještě někdo ze zázračné generace ?!"
" To nevím.."
" A z nekorunovaných ?"
" Co jsme hráli spolu , tak ne."
" A to se dá naučit?"
" Ne , nedá." Ozvalo se za námi. Trhla jsem sebou a otočila jsem se. Tam stál Akashi.Vyděšeně jsem na něj koukala a Kotaru taky. Tenhle rozhovor neměl slyšet. Akashi k nám přistoupil. Stála jsem na místě , zatím co Kotaru ustoupil o kus dál. Hej ! Co to děláš ?! Jsi upír ! Máš po něm skočit a zabít ho.
" Chceš vidět můj "talent" ?" Stál přede mnou. Když řekl talent , tak to řekl jako by to byla ta největší špína.
" Řekni ne, řekni ne." Šeptal za mnou Kotaru.
" Jo, chci." I přes to jsem řekl jo. Kotaru hlasitě polkl a já tam stála jako přimrzlá.
" Sedni." Rozkázal a dal mi lehce ruku na rameno. Jeho žluté oko divně zasvítilo a než jsem si to uvědomila, tak jsem seděla na zemi. Co ? Já si sedla? Jak ?
" Co ..?" Nebyla jsem schopná slova. Seděla jsem tam a koukala na Akashiho nohy , které se vzdalovaly. Tak že umí někoho přesvědčit ? Umí donutit lidi dělat , to co chce ? Ne jen v basketě.
" Umí donutit lidi.... a zonu k tomu ?"
" Nedonutí je jenom.. Dokáže i předvídat , co udělají.."
" Jde vůbec porazit ?"
" Nevím." Podal mi ruku a já se zvedla.
" Akashi je hrozivej a pro výhru udělá vše.. Měla by sis dávat pozor. Je nebezpečný." Ts..Já mu ukážu ! Je to hnusný ! Dávat na první místo výhru než požitek! U nás ve florbale jsme nevyhrávali pořád , ale byli jsme rádi , že můžeme hrát spolu , jako tým ! Takový typy jsou hrozný ! Vyběhla jsem za Akashim. Tohle se mi nelíbí. Konečně jsem ho doběhla. Byl v místnosti , kde jsem byla první den, asi klubovna.
" Seijuro!" Otočil se a ten pohled , který měl mě málem zabil. Zabiják jak se patří..
" Záleží ti jenom na vítezství nebo i na týmu ?" Narovinu jsem se ho zeptala.
" Samozřejmě, že vítězství je nejdůležitější ! " Odpověděl a ani se za to nestyděl.
" To není možný... Jak to můžeš dovolit?"
" Jsem absolutní ! Když vyhráváme , tak je všechno v pořádku!" Zhrozila jsem se.
" Seijuro! Přemýšlej normálně!"
" Normálně ? Já , ale přemýšlím naprosto normálně." Má pravdu , on přemýšlí normálně , ale svým vlastní způsobem.
" Jestli chceš tak opusť klub."
" Ne!" Překvapeně se na mě podíval.
" Změním to.. Stoprocentně tě změním a celý tenhle klub.."
" Zkus to.." Temně se usmál. Vyšla jsem naštvaná z místnosti.
" Elly- chan! " Když jsem procházela halou , tak na mě začal křičet Mibuchi.
" Teď ne." Vyběhla jsem rychle ven. Mibuchi vypadal zraněně , ale rozhodně nemám čas teď ho litovat.
********************************************************
Domu jsem přilítla , jak tajfun. Naštvaná na toho parchanta! Musím ho změnit a vymyslet něco! Ale co?! Je tak hroznej , že to nejde ani popsat! Sedla jsem si na gauč. Uklidní mě jedině čokoláda , ale není tu ! Děkuju tati !! Zabiju všechny a žádný problém nebude ! Nikdy ! Všichni mrtvý a bude pokoj ! Nah! Mám absťák !
*****************************************************
Uběhlo pár dní a já pořád chodím do klubu. Koukám se jak hrajou a když se někdo zraní tak ho ošetřím. Zatím se nic nestalo , tak že sedím. Snažím se všem vyhýbat. S nikým nemluvím! Trucuju ! Na Akashiho házím každý den pohledy , které by každýho přimněli se zamyslet nad sebou , ale Akashi ne. Paličák! Další den a já tu sedím a koukám se na hrozný tým ! Oni to umí , ale vůbec nepracují jako tým ! Krucinál ! Všechyn bych skopala do kuličky! Zvedla jsem se a vydala se do klubovny. Nemůžu se na to dívat. A ještě jsem ani nic nevymyslela. Co budu dělat?! Sedla jsem si ke stolu a koukala na hodiny. Musím něco vymyslet. Kdybych tak viděla jiný týmy jak hrají! Ale Akashi odmítá všechny přátelský turnaje! Říká , že je to jen ztráta času! Já mu úkážu.
" Kasuyo - san ! Potřebujem aby jsi šla na ošetřovnu." Doběhl mi to říct nějaký upocený klučina. Kasuya.. Tss! Vydala jsem se do ošetřovny. Aspoň nějaké vzrůšo ! Došla jsem tam.
" Copak se ti stalo?" Ani jsem se nepodívala a hned jsem se ptala. Bylo ticho...
" Ukousnul sis jazyk ..?" Naštvaně jsem se otočila. Na lehátku seděl Akashi. Přidušeně jsem vypískla. Seděl tam a koukal na mě , jako na zjevení. Měl zraněné koleno z kterého tekla krev.
" Ah.. Pan absulutní si odřel kolínko ?" Pronesla jsem jedovatě. Vytáhla jsem desinfekci a nějaký náplasti. Teď ti to osladím. Doufám , že ta desinfekce tě bude pálit. Otřela jsem mu krev. Vůbec jsem nedávala pozor jestli ho to bolí nebo ne. Ať žije sadistická Elly ! Pak jsem mu tam nalila desinfekci. Trošku se ušklíbl , ale jinak to na sobě nedal znát. Pak jsem mu šáhla pro náplasti. Byly tu nějaké s medvídky a tak jsem mu je dala.
" Děkuju za medvídky." Poděkoval. Pche. Uklidila jsem a vydala se pryč.
" Chtěl bych si s tebou promluvit."
" O čem? " Otočila jsem se na něj.
" O tom proč mě chceš změnit ? Proč ? Jsem takový jaký jsem."
" Ano , ty jsi takový jaký jsi , ale tým takový nemusí být. Oni narozdíl od tebe nechtějí jenom vítězství ! A když se nezměníš , tak se nezmění ani tým, proto.." Obhájila jsem svoje rozhodnutí , za kterým si tvrdě stojím a určitě ho uskutečním.
" Zajímavé.." To bylo jediné , co mi na to řekl. Pak jsem se otočila a odešla.
Trénink probíhal , tak jak měl. Mezi tím začalo silně pršet. To je skvělé... Budu mokrá než dojdu domu. Skončili a já čekala. K někomu se přilepím a využiju ho ! Ďábelský to plán ! Třeba by Mibuchi byl ochotný.. Nebo Kotaru? Než jsem se nadála , tak byli všichni pryč... Děláte si srandu ? To jsem tady seděla tak dlouho , že jsem je propásla?! Když jsem se rozhlídla po tělocvičně , tak tu opravdu nikdo nebyl. Možná tu počkám než přestane pršet, ale co budu dělat? Procházela jsem se po tělocvičně. Nakonec jsem do ruky vzala míč. Co kdybych to zkusila? Začala jsem driblovat, bylo to celkem těžký. Přešla jsem na trojkovou čáru a hodila na koš. TREFA ! Yey!
" Dobrá trefa." Trhla jsem sebou a otočila se. Stál tam Akashi.
" Proč tu ještě jsi ?" Zeptala jsem se ho a ignorovala jeho pochvalu. Ty budeš zlej, tak i já.
" To je stejný , jako bych se ptal tebe ."
" To není stejný, já tu sem , protože čekám až přestane pršet." Zasmál se.
" Opravdu si myslíš , že přestane pršet ?" Udělala jsem pěkně hnusnej obličej a pak se podívala ven. Blesky , hřmění a silný déšť s vítrem. Nevypadalo , že by do hodiny a ani do dvou. Sakra.
" No ty tu asi nebudeš čekat kvůli dešti ?" Já bych měla vyrazit. Stejně zmoknu.
" Musel jsem ještě něco zařídit." Uklidila jsem míč a vydala se pryč. Obešla jsem Akashiho , který stál na místě a pozoroval mě.
" Můžu tě svíst v autě jestli chceš ?"
" Klídek to zvládnu. Nejsem z cukru." Otevřela jsem dveře. Okamžitě jsem byla mokrá a vítr mi totálně rozfoukal moje vlas , tak že mi pár pramenů vylezlo z culíků.
" Dobře. Bylo by fajn , kdyby jsi mě vzal autem." Zavřela jsem dveře. Už stál vedle mě.
" Stejně to budeme muset přeběhnout ?" Podívala jsem se na něj ve stylu : Děláš si prdel viď? On se ani nehnul. Pochopila jsem , že musím přeběhnout tenhle tajfun . Rychle jsem otevřela dveře a sebevědomě se vydala ven. Vítr foukal neskutečně silně a déšť mě silně štípal do obličeje. Najednou jsem se zastavila a nemohla jít dál. Ten vítr je snad herkules !! Taková síla ! Pak mě Akashi chytil za ruku a táhl mě do neznáma. Konečně jsme nastoupili. Byla to ta stejná limuzína , jako jsem viděla minule. Musela jsem vypadat opravdu k světu. Mokrá až na kost a rozcuchaná.
Mezi námi panovala hustá atmosféra. Oba dva jsme mlčeli. Já se koukala z okna, i když jsem přes ten déšť nic neviděla, ale Akashi se koukal na mě. Cítila jsem jeho pohled na sobě. Zase jsem pocítila strach z toho , že je zabiják , co mě zabije. Jeho aura byla opravdu taková. Otočila jsem se na něj. Byla jsem naštvaná. Furt na mě koukal , bylo to otravný.
" Problém ?" Nevrle jsem zabrblala.
" Ne." Odpověděl klidně. Podívala jsem se z okna.
" Seijuro ? Víš , kde bydlím ? No .. Jedeme nějak dlouho , já to mám domu kousek."
" Nejedeme k tobě." Zděsila jsem se. CO?!
" Kam teda ? "
" Ke mně." Nenenenenenenenennenenenneneenen! Dům vražedníka ! Děláte si srandu ! Nechci tam.
" To je dobrý , já chci domu."
" Jedeme ke mně."
" Ne ! Ke mně ! "
" Ne."
" Ale jo."
" Ne."
" Akashi Seijuro já jedu k sobě !"
" Nejedeš , jedeš ke mně."
" Nepřipadá v úvahu!"
" Ale ano připadá."
" Jak můžeš být , tak sebejistý ?"
" Jak ? No protože už jsme tady." Tím naše hádka skončila. Moji zdrcující prohrou. Našpulila jsem rty. Já neprohrávám ! Paličatost vítězí.
" Vystupuj."
" Donuť mě !" Věnovala jsem mu pohled plný odhodlanosti.
" Chceš nastydnout?"
" Na tohle se nechytím." Tenhle trik je snadno prokouknutelný ! Naštvaně se na mě podíval. Asi mu moc lidí neodmlouvá. Rozmazlený parchant !
Vystoupil z auta. Pořád jsem seděla. Nemíním nikam jít dokud mě neodveze domu. Seděla jsem tam se složenýma rukama na prsou. Akashi stál na dešti , ale vedle něj byl sluha , který držel deštník , aby milost pán nedostal rýmičku.
" Naposledy se tě ptám, jdeš ?"
" Ani mě nehne ! Odvez mě domu !" Co si myslí ?! Já nikam nejdu. Mlčel. Otočila jsem se na něj. Nejspíš jsem vyhrála a pojedu domu. Když jsem se na něj podívala , tak měl natažený ruce ke mně. Co to dělá ?! Pak mě chytl za boky a vytáhl z auta. Vykřikla jsem. Hodil si mě přes rameno a začal mě nést k němu. Začala jsem máchat nohama a rukama jsem mu bušila do zad, bohužel bez efektu. Dál mě nesl. Položil mě až v hale jeho domu. Naštvaně jsem na něj koukala. Ignoroval můj pohled , zul se a vydal se do domu. Byl to obrovský dům , nebo spíš vila. Stála jsem tam sama. Po chvíli mě to přestalo bavit a tak jsem se zula a vydala se za tím imbecilem , co mě unesl! Vypadalo to tady jako v zámku. Krásné dekorace vytvářely až strašidelnou atmosféru. Otřásla jsem se. Nejsem zrovna horrorový typ. Dlouhá chodba mě zavedla ke schodišti. Kde je? Nevěděla jsem jestli mám jít nahoru a nebo to projít dole. Ucítila jsem dotek na rameni.
" Uvááááh!" Zakřičela jsem a ohnala se po té věci se mě dotkla. Stál tam Akashi , který schytal facku. Přivřel oko na poraněné straně a šáhl si na ní.
" Nikdo mě nikdy neuhodil.." Děláš si srandu ?! Otočila jsem se na něj a vrazila mu facku na druhou stranu , ale už to nebyla taková pecka , jako předtím , ale byla spíše hravá a drzá , abych mu ukázala odpor. Podíval se na mě. Okamžitě jsem mu švihla ještě dvě za sebou. Jen tam stál a nechal se fackovat. Pak jsem mu dala lehké pěstí do břicha.
" Au." Chytla jsem se za zápěstí. Má břicho z oceli ? Tohle mě bolelo víc než jeho.
" To bolelo."
" No lechtat to nemělo." Natáhl ke mně ruku. Sakra teď mi to oplatí ! Pohladil mě po hlavě. Koukala jsem na něj vyjeveně.
" Pojď , dám ti něco na sebe." Vydala jsem se za ním. Dovedl mě do koupelny, nebo spíš ráje koupelen, protože tohle byla ta nejkrásnější koupelna , co jsem kdy viděla, kam se hrabe ta moje.
" Tady máš ručníky a kdyby jsi chtěla můžeš si dát sprchu." Opustil mě. Slékla jsem ze sebe uniformu a zabalila se do ručníku. Proboha , co to dělám. Za pár minut se ozvalo klepání na dveře.
" Hmm?"
" Přinesl jsem ti oblečení." Poodevřel dveře a ruku prostrčil do vnitř. Vzala jsem si od něj oblečení. Bylo to jeho oblečení. Bílé tričko a černé džíny. Vzala jsem si to na sebe. Bylo mi to neskutečně velké. Tričko jsem měla jako šaty a i když bylo s krátkým rukávem , tak mi byl až po lokty. Kalhoty mi byly volné a dlouhé. Musela jsem si ohrnout nohavice. Vyšla jsem z koupelny , v rukou jsem držela svoje mokré oblečení a tašku. Před dveřmami stál Akashi se služkou. Ta si ode mě vzala moje věci.
" Počkat mám tam mobil."
" Ten stejně nepotřebuješ." Zase někam odešel. Rychle jsem ho doběhla.
" Víš , že tohle je únos."
" Vážně ?"
" Samozřejmě." Dostali jsme se asi do Akashiho pokoje. Byl větší než můj obývák s kuchyní. Všude měl krásný nábytek ze dřeva a uprostřed velkou postel. Měl tu spoustu trofejí z basketu , ale ani jednu fotku. Na zdích měl pouze obrazy. Rozhlížela jsem se po pokoji. Akashi si mezitím sedl na gauč , který měl uprostřed pokoje.. Ten pokoje byl úchvatný. Neřekli by jste , že je to pokoj teenegera, ale spíš dospělého. Všude knihy a vážné obrazy. Celkově to tady bylo vážné a smutné. Ani jedna fotka, nepořádek , květina nebo zvířatko , ani plyšáky nemá ! Je to vůbec člověk ?! Ozvalo se zaklepnání na dveře. Do vnitř vešla služka.
" Pane přejete si něco?"
" Dám si čaj a nějaký dort." Služebná se podívala na mě.
" Eh.. Dám si kafe."
" A dá si taky dort." Uklonila se a odešla. Posadila jsem se na gauč vedle Akashiho. V ruce držel knížku a četl.
" Ehm.. Máš krásný pokoj."
" Děkuju."
" Hraješ na housle ?" Zeptala jsem se , když jsem si všimla houslí v rohu.
" Ano."
" Seijuro , proč si mě sem přivedl..?"
" Jen tak." Zvedla jsem se a začala se procházet po pokoji. Pak jsem si všimla obrázku na stole. Vzala jsem ho do ruky. Byl tam malý Akashi a krásná paní se starším mužem. To budou jeho rodiče.
" Tohle jsi ty ?" Ukázala jsem na něj obrázek. Akashi zvedl pohled. Lehce se zamračil , když uviděl co mám v ruce.
" Ano." Nemůžu uvěřit , že tenhle vražedník byl tak roztomilý prcek.
" Byl jsi roztomilý."
" Byl ?"
" JO!" Pořád mě uchvacovala žena na obrázku.
" Tohle jsou tvý rodiče , že ?"
" Ano."
" Nemáš sourozence?"
" Ne."
" Co dělají tvý rodiče?"
" Otec vede obrovskou firmu ."
" A mamka ?" Mlčel. Podívala jsem se na něj. Pevně svíral knížku.
" Matka umřela." Cukla jsem sebou. Smutně jsem položila obrázek. Bylo mi ho líto.
" To je mi opravdu líto Seijuro, co se jí stalo?"
" Onemocněla." Byla jsem smutná. Nechtěla jsem udělat něco takovýho. Znovu někdo zaklepal. Akashi se zvedl a otevřel dveře. Vzal tác a položil ho na stůl. Z jeho očích bylo poznat , že bloudí myšlenkami v minulosti. Bylo mi hoopravdu líto. Když se otočil a chystal si sednout, tak jsem si před něj stoupla. Zvědavě se na mě podíval. Rychle jsem ho objala. Bylo vidět , že je v šoku , ale i tak jsem ho nepustila. Pořád jsem ho držela okolo pasu a hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi. Pochybuju , že ho někdo objal. Najednou jsem ucítila na svých zad jeho ruce, které mě tvrdě zmáčkly a držely v pevném objetí. Po pár minutách mě pustil.
" Děkuju." Bylo to upřímné poděkování. Zmoženě si sedl na gauč a já vedle něho.
" Moje matka mě přimněla , abych hrál basket , když žila , tak se na mě chodila koukat. Když umřela, tak to byla rána. Ona byla kouzelná a jediná , kdo mě podporoval v tom ,co se mi líbilo a nenutila mě dělat věci , které nechci. Moje matka byla anděl." Nahrnuly se mi slzy do očích. Když se na mě otočil , tak se na mě usmál , v tu chvíli jsem si něco uvědomila. Existuje ještě někdo... Ještě jeden Akashi Seijuro.
Trošku smutný díl :X Snad to nikomu neublíží ! :c

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 X <3 X X <3 X | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 20:37 | Reagovat

Jéééj a jenom to Akashiho "Opravdu?" nebo "Sedni." vole jak na psa XDD ještě oboječek nasadit a rovnou odtáhnout do postýlky...ok ok mlčím XDD prostě úpe super...celou kapitolu se něco dělo takže jsem to hltala slovo za slovem...Akashi baka-chudák-kawai-ajánevímcoještědalšího! ^.^
Jen tak dál~ ;) :3

2 Elly - chan Elly - chan | 4. listopadu 2015 v 14:21 | Reagovat

[1]: Děkuju ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama