Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu XXI.

11. listopadu 2017 v 23:24 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Yo~~ Další povídka s Akashim je tu. Minule jsem vás, doufám, nažhavila menší scénku v chatce. Dneska vás sice nijak "nevzruším", ale snad vás to aspoň trochu nadchne :D Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala vyplodit povídku zatím co ještě dělám x věcí, jako třeba přestavbu pokoje! :D Takže po dlouhé době pociťuji euforii :D Snad se bude povídka líbit ~ Příště to snad nebude tak dlouho trvat :D
Výsledek obrázku pro Akashi seijuro in water

Jinsei wa gēmudesu XXI.

Už je zase zpět!

Kasuya Elly x Akashi Seijuro

Proboha. Co jsem to zase provedla? Pomyslela jsem si, když jsem brzy ráno ležela v posteli objímaná Akashim, který ještě spal. Na rozdíl ode mě měl uvolněný obličej a spal jak neviňátko. Já už jsem 2 hodiny vzhůru a čučím do stropu. Jsem v chatce plných kluků, kteří spí a každou chvíli se můžou probudit. Ten, kdo mě sem zatáhl klidně spí a vůbec nic neřeší, zatím co já jsem jako na jehlách a vymýšlím, jak nepozorovatelně zmizet. Dělej Akashi! Vzbuď se! Mám ho šťouchnout? Otočila jsem se na něj, ale nedokázala jsem ho probudit. Spal opravdu klidně a vypadal naprosto bezstarostně. Nešlo ho vytrhnout ze spánku, když se takhle tvářil…
Opatrně jsem se zvedla z postele. Samozřejmě podlaha nezklamala a hned zapraskala. Povzdechla jsem si. Pokud si mě nikdo nevšimne, tak to bude zázrak. Nakonec jsem sebrala odvahu a udělala jeden krok, pak dva. Byla jsem teď blízko dveří, proto jsem najednou vystřelila jako střela ven z chatky. Samozřejmě jsem u toho dávala pozor na to, abych zavřela a otevřela dveře, co nejtišeji. Cestou k chatce jsem poletovala radostí, když jsem si vybavila večer, některé části mě přivedly do rozpaků, ale jinak to byla skvělá vzpomínka. Ačkoliv jedna věc se za večer zhoršila, moje zápěstí.

Povedlo se mi dostat do mé chatky bez toho, aby se mě někdo všiml a taky jsem ani nevzbudila svoje spolubydlící. Když nastal budíček už jsem byla převlečená.
"Kasuya - san jsi ranní ptáče!" Šokovaně pronesla jedna z méně chytrých slečen. Ignorovala jsem ji. Já a ranní ptáče? Jsem schopná spát do 3 odpoledne. Vyrazila jsem na nástup. Pan dokonalý tam již stál po boku učitele. Jaký to vzorný chlapec. Myslím, že moje jízlivé a šťouravé poznámky na jeho účet mi zůstanou na vždycky.
Učitel začal číst seznam, aby zkontroloval, jestli někdo nechybí. Očividně ne, ale bylo by hodně divné, že by někdo z Japonské školy Rakuzan přišel pozdě na nástup, nebo nepřišel vůbec. To může udělat jen pitomec z Evropy, který vytuhne v altánku. Doufala jsem, že nás brzy pustí na snídani, ale začal kecat o tom co dneska všechno budeme dělat a jak se máme chovat. Vidím, že učitelé jsou všude stejný s touhle opatrností na školních výletech. Díky bohu program na dnešek není nijak vyčerpávající a nečeká nás žádný výšlap někam za nějakým spadlým hradem či opuštěným kamenem. Dneska se celý den budeme válet u vody. I když neumím plavat, rozhodně mi to zní líp, než se v tomhle vedru někde plahočit několik hodin jen abych viděla stupidní památku nebo nějakou podobnou blbost.
Konečně nás propustil na snídani. Byla v hlavní budově ve formě švédského stolu. Bylo to podobné jako na našem soustředění s basketbalem, ale méně honosné. Na talíř jsem si nandala jen trošku nějakého ovoce a vzala si džus. Bylo dost obtížné s mým bolavým zápěstím se dostat s talířem a skleničkou v ruce až ke stolu bez toho, abych něco upustila či vysypala, ale povedlo se. Moje zápěstí, ale tolik nadšené nebylo. Bála jsem se sundat obvaz, abych neviděla tu hrůzu pod tím. Pokud to bude podlité krví znamená to jediné, přetrhané vazy a 3 týdny s ortézou a zbylé měsíce navštěvování rehabilitace. Nezmiňuji neschopnost něco udržet ve zraněné ruce. Proto se radši nepodívám. Nechci si kazit den.
Sedla jsem si daleko od všech k volnému stolku a doufala, že si ke mně nikdo nesedne. Třeba trojice slepic, které zrovna vybíraly nejméně tučné jídlo. Jako by jim měla pomoct jedna zdravá snídaně ke zhubnutí.
Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk odsunující se židle vedle mě. Mohla jsem čekat, kdo to asi bude. Vedle mě si sednul Akashi s talířem plné zeleniny a co to sakra je? Bylo to žluté a vypadalo to trochu jako ukrojený kus štrůdlu, ale nějak jsem tomu nevěřila, že to bude neškodný štrůdl. Položil na stůl hrnek s kávou a tím mi připomněl, že tu také sedí. Nechápavě jsem zakroutila hlavou nad podivnou věcí na jeho talíři.
"Něco je špatně?" Zeptal se, když zachytil můj pohled.
"Můžeš mi vysvětlit, co je to žluté, co máš na talíři?"
"Tohle?" Ukázal na to hůlkami.
"Ano."
"To je vaječná omeleta." Pronesl jako kdyby to věděl každý na světě jen já ne.
"Nevěřím." Zaprskala jsem potichu. Tohle a omeleta? Viděl někdy omeletu? Nebo jsem ta divná tady já? Akashi vzal kousek omelety do hůlek a strčil mi j před ústa. To mě tady chce krmit? Ještě věcí, nad kterou pochybuji? Co když je v tom schovaná ryba?
Povzdechla jsem si a otevřela pusu. Opatrně jsem rozkouskovávala omeletu. Bylo to kupodivu hodně dobré.
"Nakonec to není tak špatné." Přiznala jsem poraženě. Uchechtnul se a věnoval se jídlu. Až potom jsem si všimla pohledů ostatních, kteří na nás zírali. Slyšela jsem pár znepokojujících věcí. Též jsem zachytila závistivý pohled 3 slepic. Ignorovala jsem je a věnovala se jídlu stejně jako Akashi.

Po snídani jsme měli ještě čas na ranní hygienu, převlečení a zabalení potřebných věcí k jezeru. Dumala jsem nad tím, jestli si mám vzít plavky, stejně do vody nevlezu. Nakonec jsem se rozhodla, že nebudu jediná, která tam bude v šortkách a tílku. Rychlostí blesku jsem se převlékla a sbalila si věci. Nechtěla jsem ani o vteřinu déle trávit v naší chatce.
Dorazila jsem na místo, kde jsme se měli sejít s učitelem a vyrazit. Byla tam už většina holek, kluků tu bylo pár. Jejich konverzace byly dost zajímavé. Většina nadávala na to, že jsou moc tlusté, než aby se mohli ukazovat v plavkách, další mají zase hnusné plavky. Pak řešily, kde se převlíknout do plavek. Takový problém jsem neměla. Pod tílko a šortky jsem si vzala plavky, tam si svléknu šortky s tílkem a až půjdeme zase zpátky, tak si to vezmu na sebe znova. Výhoda, když nejdete do vody. Nemusíte řešit kam s mokrými plavkami.
Možná jsem se u učitele mohla vymluvit, že mě bolí ruka a zůstat tady v areálu. Voda není nic pro mě, ani opalování. Stačí chvíle a spálím se. Nejhorší je, že se pouze spálím, neopálím se, nikdy. Celoročně jsem bílá jako stěna. Takže se furt musím mazat vysokým faktorem, který tady nemám. Budu muset vyhledat nějaké místečko ve stínu.
Konečně jsme tu byli všichni a mohli jsme vyrazit. K jezeru je to prý pouze 10-15 minut cesty. Počkala jsem až ostatní projdou a mohla jsem tak zůstat vzadu. Opravdu nestojím o ničí společnost. Během cesty se ke mně nikdo nehrnul. Tušili, že s nimi nechci komunikovat, a tak si mě nevšímali, až teda ne jednoho… Po chvíli se odnikud vynořil Akashi a šel po mém boku. Nemluvil, v podstatě si mě nevšímal, jen šel mlčky vedle mě. Než jsem stačila zareagovat, tak mě chytnul za ruku a proplet se mnou prsty. Mezi námi je stále "stěna", která nás drží od sebe. Proto je tu stále trošku ledové a lhostejné chování z obou stran. Nejspíš je to tím, že ještě neobjasnil, jak to celé bylo anebo se to ani nespraví. Oba jsme si udělali dost věcí.
Společně jsme došli k jezeru, ani jeden z nás dvou za celou cestu nepromluvil, ale vyhovovalo nám to tak. Na místě nás učitel obeznámil s pár věcmi, například jak se tu chovat, kam smíme a nesmíme atd. Akashi s ostatníma odešel do nějaký budovy, kde se můžou převlíknout. Já si mezi tím našla místečko pod jedním vysokým stromem, který skvěle vrhal pod sebe stín. Natáhla jsem na zem velkou osušku a sundala šortky s tílkem. Zůstala jsem v bílo-modrých dvoudílných plavkách. Padla jsem na osušku a přemýšlela, co tu celý den budu dělat. Okolo mě chodili různí lidé, nejspíš turisté, protože je normální pracovní týden. Většina holek okolo mě měla ty nejzářivější plavky, aby zaujaly ostatní. Drtivá většina také měla čím zaujmout. Příroda hold ostatní obdařila lepší ženskou výbavou než mě, aspoň teda v horní části těla. Jediné, co na mě může zaujmout je obvaz na zápěstí. Všimla jsem si, že některé Japonky byly snědší, což je zvláštní, protože obvykle bývají světlé. Já jsem extrém, jsem jak bílá stěna, celoročně. Ještě si mě někdo splete s upírem. Možná proto tolik se mnou sympatizuje Kotaro. To mi připomíná, že bych Mibuchimu a Kotarovi mohla napsat nebo zavolat, pokud by měli čas. Aspoň tak bych zabila nějaký čas. Šáhla jsem do tašky a začala hrabat svůj telefon.
"Co děláš?" Akashi se vrátil zpátky a stál nade mnou.
"Hledám telefon, chtěla jsem zavolat Kotarovi a Mibuchimu." Pak jsem měla chuť si ukousnout jazyk. Úplně jsem zapomněla na to, co se stalo mezi Akashim a Kotarem a jak Mibuchi s Kotarem, kvůli mně vynechali poradu a šli se mnou do kina, kde nás načapal.
"Proč bys jim volala?" Zeptal se klidně, ale cítila jsem v jeho hlase, jak je naštvaný.
"Jen tak, abych zabila nějaký čas. Do vody stejně nepůjdu." Jak mám tuhle situaci zachránit?!
"Myslel jsem, že si chceš promluvit. Tím zabijeme víc času než s telefonováním." Připomněl mi to, jako kdybych to zapomněla.
"Eh, tak potom jim teda zavolám. Budeme to probírat tady, nebo chceš někam, kde budeme sami?" Schovala jsem mobil, bylo lepší ho teď nedráždit.
"Teď nic probírat nebudeme." Co?! Otočila jsem se na něj.
"Prosím? Tak proč jsi to řekl? Co chceš teď dělat? Věnovat se třídě předsedo třídy?" Zeptala jsem se jedovatě. Vytáčí mě!
"Konečně tě naučím plavat. Je hrozné vedro a ty budeš tady na souši mezi tím, co se můžeš schladit ve vodě."
"To nepřichází v úvahu! V žádném případě mě nebudeš učit plavat, ani nikdo jiný! Do vody nevlezu!" To nemyslí ani vážně! Proč najednou teď?! Chce mě přede všemi ztrapnit? Hlavně si stále nejsem jistá, jestli je to jen absolutní Akashi nebo je tam někde ten pravý. Rozhodně nechci lekci plavání od absolutního Akashiho. To bych rovnou mohla skočit do největší hloubky a utopit se, než aby mě utopil on.
"Bude ti 18 a stále neumíš plavat. Měla by ses to konečně naučit a sama to neuděláš."
"No a co! Stejně nemůžu!" Začala jsem mávat nemocnou rukou. Teď mě nemůže nutit. Jeho výraz změknul.
"Stále to bolí? Ukaž mi to." Přisednul si a bez vyčkání na moji odpovědět vzal moji ruku a začal z ní sundávat obvaz. Až teprve když byl tak blízko mě jsem si všimla, že je mnohem svalnatější, než byl. Automaticky jsem ho celého sjela pohledem. Odvrátila jsem se celá rudá. On mezi tím zkoumal moji ruku, která byla celá rudá a nateklá, ale díky bohu nebyla podlitá krví, jak jsem se obávala.
"Vypadá furt špatně jako včera. Nakonec bychom měli jít k lékaři." Vážně se na mě podíval. Nejspíš cítí zodpovědnost za to, že mi to udělal.
"Ne, hlavně to ne! Přejde to!" Zalhala jsem, ale bylo vidět, že mi nevěří. "Udělám všechno! Jen mi dej čas a uvidíš, že doktora nepotřebuji."
"Všechno?" Blýsklo se mu v očí. Oh, moje pusa mluví rychleji, než myslím. Co jsem to zase vypustila?!
"J-jasně, všechno." Nemůžu to teď vrátit zpátky, vypadala bych jak naprostý idiot.
"V tom případě mě následuj." Vytáhl mě na nohy a táhnul mě k vodě. Nenenene! Neslyšel, co jsem mu říkala? Že s tou rukou nejsem schopná plavat?
"Já nemůžu plavat." Zaúpěla jsem a snažila se ho zastavit.
"Taky nemusíš, ale půjdeš do vody." Než jsem se nadála tak jsem byla už po pás ve vodě. Proč já? Akashi mě táhl stále dál do hloubky. To mě opravdu chce utopit? Takhle okatě? To není teda moc dobrý vrah.
Došli jsme do místa, kde najednou byl obrovský spád a než jsem stačila zareagovat, tak jsem se potopila do vody. Rychle jsem začala okolo sebe máchat rukama a nohama, abych se neutopila. Opravdu mám děsný strach z hloubek a celkově ze stísněných prostorů. Voda sice není stísněný prostor, ale to, jak je studená a tmavá má stejný efekt. Akashi mě rychle vytáhl k sobě a přitáhl mě do náruče. Plivala jsem vodu a snažila se uklidnit. Bolely plíce z toho, jak jsem se nalokala vody.
"Chceš mě zabít?" Vyhrkla jsem na něj celá vystresovaná.
"Promiň, doufal jsem, že aspoň trochu umíš plavat, ale ty jdeš ke dnu jak kámen." Nádhera, přirovnání ke kamenu je určitě gesto gentlemanů. Škoda, že tvoje velké obdivovatelky neví o téhle skryté stránce tvé hrubosti. Zaksichtila jsem se na něj ve smyslu: "Víš, co mi můžeš…" Okamžitě to pochopil a dál se mnou v náručí šel vpřed.
"Kam až nás to táhneš? Chceš mě někde z dohledu utopit?" Zasmál se, ale neodpověděl. Až později jsem si všimla, jak daleko od břehu jsme a že se mnou plave, protože sám nedosáhne na dno. Jak to dělá?! Jak může plavat pouze nohama, jelikož mě držel, takže ruce nemohl použít. Na chvíli přestal plavat a rozhlídl se kolem sebe. Ten chlap mě vážně chce někde utopit. Přimáčkl mě k sobě ještě víc. Cítila jsem jak naše mokrá, v podstatě nahá těla se na sebe lepí. Okamžitě se mi vybavil večer a zrudnula jsem.
"Děje se něco?" Zeptal se.
"Nic." Špitla jsem. Chvíli si mě pochybovačně měřil, ale pak začal plavat dál. Až potom jsem zjistila kam mě to až táhnul. Byl tam malý ostrůvek, opravdu hodně malý. Tam jsem konečně pocítila pevnou půdu pod nohama. Byla jsem víc vyčerpaná ze stresu než Akashi, který plaval celou dálku od břehu až sem se mnou v náručí.
"Jak jsi věděl, že to tady je?"
"Viděl jsem to z břehu, tak jsem si myslel, že bychom se mohli sem podívat." Lehnul si do trávy a vydýchával svůj sportovní výkon.
"Proč jsi mě sem táhnul. Neříkej, že to bylo jen z důvodu, že ses chtěl podívat." Podívala jsem se na něj. Byl tam, roztažený na trávníku, celý mokrý a vyčerpaný. Kdybych teď udělala fotku, tak jak tu je, tak by mi polovina školy utrhala ruce.
Najednou mě stáhnul k sobě. Spadla jsem na většinu jeho těla.
"Teď ti nevadí, že jsem kámen." Zabrblala jsem.
"Nikdy mi to nevadilo." Opřela jsem si bradu o jeho hrudník, abych se na něj mohla koukat.
"Nechceš mi teď něco říct?" Zeptala jsem se, když dlouho mlčel, a přitom stále koukal na nebe. Povzdechl si. Pro jeho absolutní "já" to bylo rozhodně nepříjemné v mnoha ohledech, ale nenabídl by mi vysvětlení, kdyby nechtěl. Můžu děkovat za jeho pravé "já", které v poslední době je celkem často ve vedení. Chvíli počkal, nejspíš přemýšlel, kde by měl začít. Pak se pomalu posadil a mě si přesunul do jeho klína. Jedna ruka mě objímala přes záda a druhou si položil na moji nohu, na které prstem kreslil různé obrazce mezi tím, co mluvil. Z velké části mluvilo pravé "já", někdy se tam ukázal ten zmetek absolutní Akashi, hlavně když popisoval věci pro dobro jeho rodiny a jejich jména. Vyprávěl mi, co všechno se stalo. Začal tím, když jsem odjela. Jeho otec byl pozván na uvítací party jeho starého přítele, který se vrátil zpět do Japonska. Byl to zrovna otec Mei. Na základní škole se odstěhovali do ciziny a teď v létě se vrátili. Akashi byl samozřejmě pozván i se svým otcem. Bylo tam spoustu dalších bohatších a vlivnějších rodin. Též tam byli jejich děti. Většina je ve stejném nebo aspoň podobném věku jako Akashi a Mei. Proto oni měli v podstatě vlastní party pro přivítání jejich vrstevníka, kterým byla ona ufňukaná slečinka. Akashi nevěděl, že o něj má Mei zájem, a i že měla i základní škole. Divil se, když jsem mu to řekla, a hlavně se ještě víc divil, když jsem mu vysvětlila, že si toho všimla Momoi s Aominem. Potom pokračoval.
"Trošku jsem to přehnal s pitím, jako každý na oslavě." Přiznal zahanbený sám sebou." Stýskalo se mi po tobě…" Zašeptal se smutkem v očí, hned jsem poznala, že to je pravý Akashi. Bylo to jen na vteřinku a pak pokračoval.
"Probudil jsem se ráno u sebe doma a nikdo tam nebyl." Čímž potvrzuje, že s ní nic neměl, ale měl rtěnku na jeho košili." Úplně si nepamatuji, co se stalo, a tak jsem se spojil s Mei, což byla chyba. Navykládala mi, že spolu něco měli." Hrklo ve mně.
"Okamžitě jsem řekl, že to byla chyba a že se to už nikdy nestane. Byl jsem připravený ti to říct narovinu, ale Mei mi začala vyhrožovat. Řekla mi, že si nepamatuje, že bychom měli ochranu a že pokud je těhotná, tak si to nechá." Znova ten odporný pocit projel mnou, jak elektrický výboj. Věřím mu, ale to, co mi popisuje ve mně vyvolává vztek. Měla jsem tý holce natáhnout hned, když jsem ji viděla. "Proto jsem se tedy rozhodl ti nic neříct a chtěl jsem to vyřešit s ní. Hlavně jsem nechtěl pošpinit jméno rodiny." To byl absolutní Akashi. Vysvětlil mi, že to, jak jsem ho viděla za ní jet bylo kvůli tomu, aby to mohli probrat. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.
"Proč začala chodit do našeho města na školu, když bydlí tak daleko?" Jen pokrčil rameny, sám to nevěděl. Já vím proč, byl to jeden z mnoha tahů, kterými si měla omotat Akashiho kolem prstů. Chudák holka nevěděla, že mezi tím se zrodil zmetek Akashi, který ji smete ze stolu jako špínu.
"Když jsme se sešli, tak jsem se snažil, co nejrychleji a nejdiskrétněji vyřešit problémy. Ona mi ale na nic neodpovídala a pouze si se mnou povídala, jako kdyby se nic vážného nestalo. To už mi přišlo zvláštní. Proto jsem za pár dní zavolal jednomu stejně starému klukovi, abych se ho zeptal, co se stalo." Zakroutil hlavou a povzdechnul si. "Měl jsem mu zavolat hned. Mei si všechno vymyslela. Když jsem byl opilý, tak se na mě začala lepit, jenomže já ji ignoroval. Pak jsem se prý sbalil a odjel. Mei jsem tam nechal a ta všechny vyházela z večírku s pláčem." Viděla jsem, jak byl naštvaný a potupený tím, že jí skočil na něco takového. V duchu jsem se radovala, že aspoň nějak ho karma potrestala, ale hlavně jsem byla ráda, že to Mei nevyšlo.
"Hmmm…" Opřela jsem hlavu a jeho hrudník. Všimla jsem si, že na mě kouká prosebným pohledem, jak štěně na hračku, kterou mu paniček schoval. Chtěl odpuštění a chtěl vědět, zda mu věřím. Asi jsem ho trápila dost. "Nekoukej se tak, já ti věřím." Zabrblala jsem. Okamžitě mě zmáčkl do pevného stisku a políbil mě do vlasů. Byl rád. Jsem ráda, že to takhle dopadlo, hlavně to něco přineslo i pro nás. Akashi teď byl víc sám sebou a měl minimální nutkání být tím zlým Akashim.
Chvíli jsme ještě zůstali na malým "ostrůvku" a pak jsme se vrátili zpět. Každý na nás koukal, jelikož jsme dlouho byli sami pryč. Ať si myslí, co chtějí. Mávla jsem nad tím rukou. Sedla jsem si na deku do svého úkrytu. Měla bych aspoň tím dvou individuím napsat. Vytáhla jsem teda mobil a napsala krátkou smsku těm dvěma. Zmínila jsem se i o tom, že s Akashim už je to v pořádku a že už je v podstatě normální… Nebo, to jsem si aspoň myslela.
Akashi mě probodával pohledem, když jsem psala Kotarovi a Mibuchimu, ale nic neřekl. Jen mě naštvaně pozoroval. Stejně si ho udobřím. Pomyslela jsem si v duchu, takže jsem to hodila za hlavu. Následně na to mu začal zvonit telefon. Nikdy jsem neviděla, že by mu zvonil telefon, když je ve škole nebo někde s basketem. Vlastně ani když jsme u něj doma. Podíval se zamračeně na displej. Tohle nevypadá dobře. Zvednul to a někam odběhnul. Trvalo to asi půl hodiny a pak se vrátil. Okamžitě jsem psala Kotarovi s Mibuchim. Vrátil se, ten zmetek se vrátil ještě ve větší síle než předtím. Absolutní Akashi v plné síle. Rychle jsem odeslala smsku, kde jsem také zmiňovala, aby všechny ostré předměty z klubovny zmizeli, jinak bude téct krev a padat hlavy. Jen tak tak jsem to stihla odeslat, než došel ke mně.
"Co si myslíš, že děláš?" Pronesl, když stál nade mnou. Jeho levé oko se blýskalo celé žluté. Oh, tohle je špatné.
 

Kam dál

Reklama