Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu XXXII.

13. října 2018 v 17:40 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Yo ~ Po dlouhé době je tu další dílek ~ Pomalinku se blížíme ke konci ~ Omlouvám se, že teď povídky nevychází pravdidelně! >< Ale pár nemilých věcí se přihodilo.. Vždyť to znáte :D
Výsledek obrázku pro Akashi seijuro practing

Jinsei wa gēmudesu XXXII.

Naštěstí jsem přežila dokonce celý týden! Sice mě to stálo obrovské úsilí. Zejména, když se na mě furt díval tím jeho pohled. Až za pár dní trochu upustil. I tak mi stále dával najevo, že jsem mu ublížila a dělal mučedníka. Chvílemi mi ho bylo líto, ale takovou chvilkovou slabost jsem hned zahnala.

Seděla jsem na lavičce v hale a sledovala, jak trénují. Sice do zimního turnaje zbývalo hodně, ale už začali se svým intenzivnějším tréninkem, aby se dostali do co nejlepší formy. Upřímně jsem jim nezáviděla. Asi bych padla po 10 minutách. Už jen koukání na jejich trénink mě vyčerpávalo, a to jsem jen seděla a čekala, jestli se někdo zraní, abych aspoň měla, co dělat. Nechápu, na co potřebují zdravotníka. Za celou dobu, co jsem tu byla jsem snad zažila 5 zranění, a to ještě byly odřeniny nebo modřiny. Prostě nuda.
Každou chvílí jsem cítila, jak na mě někdo pokukuje. Bylo mi jasné, že to je Akashi. Snažila jsem se to ignorovat a prostě jen koukat na hru a čekat než skončí, abych konečně odešla. Díky bohu už trenér zapískal na píšťalku. Kluci běželi uklidit věci, prváci budou ještě uklízet celou halu a půjdou do šaten. Perfektní, už můžu odejít z téhle zpocené místnosti, kde je skoro nedýchatelno. Jelikož začíná pomalu podzim a venku je večer chladno, tak neotvírají okna, aby náhodou nenastydli. V tom případě je to tu jak v sauně. Ještě když tady běhá 30 mužských, který se potí a zadýchávají místnost. Jejich pot doslova cítím na mě!
Rychle jsem se sbalila a vyrazila, co nejrychleji ven z té zapocené budovy. Konečně jsem se venku mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Spousta dívek tvrdí, že muži voní nejlépe po nějaké fyzické činnosti. Měly by navštívit tělocvičnu, asi by to přestaly tvrdit.
Pomalu jsem vyrazila směr domů. Každou chvíli jsem čekala, že mě dohoní Kotaro s Mibuchim. A taky se tak stalo. Uslyšela jsem za sebou rychlé kroky, smích, a nakonec mě dohonili a šli každý z jedné strany vedle mě.
"Dneska jsi utekla nějak rychle. Zase zápasíš s Akashim?" Zeptal se zvesela Kotaro, kterého těšilo naše rozkmotření s Akashim.
"S Akashim nebojujeme dlouho. Odešla jsem, protože se nedá dýchat v tělocvičně po vašem tréninku." Kotaro se na mě uraženě podíval, jak kdybych se dotkla jeho cti.
"Jo, ty mužský nemají vůbec smysl pro hygienu. Smrdí jako opice." Přitakal z druhé strany Mibuchi. Kotaro se do něj hned pustil. "Vždyť jsi taky chlap! Nejsi jiný než my!"
"Jak se opovažuješ mě srovnávat s vámi?!" Vyhrkl překvapeně Mibuchi, pro kterého byl rána, že ho někdo přirovnal k "normálním" chlapům.
Neudrželi jsme se a s Kotarem vybuchli smíchy, zrovna v okamžiku, když kolem nás projela černá limuzína. Sklesle jsem si povzdechla. Můj život je bez toho magora trošku nudný.

Dalších pár týdnů uběhlo neskutečně rychle. Pokud má člověk furt něco na práci, tak si ani nevšimne.
Aspoň se věci kolem mého života pomalu dali dohromady. V podstatě jsem žila normální středoškolský život v Japonsku. Chodila jsem poctivě do školy, na tréninky, vyšla si ven s kamarády (v mém případě tedy jen Mibuchi s Kotarem) a doma se učila do školy. Takhle to šlo stále dokola. Jeden by si řekl, že to je pěkná nuda, ale já byla ráda, že mi konečně skončil hektický život s Akashim.
Ale upřímně, stýskalo se mi po něm. Lhala bych, kdybych tvrdila opak. Naštěstí se i mezi námi věci srovnaly. Už na mě neházel jeho štěněčí pohledy. Vlastně náš vzájemný kontakt úplně opadl. Ve třídě jsme si každý všímali svých věcí a na tréninku to samé. Pokud nebylo nutné spolu mluvit kvůli některým záležitostem týkajících se školy a klubu, tak jsme spolu nemluvili. Vlastně jsme oba dva dělali, že ten druhý neexistuje. Ale nedokážu říct, jestli je to tak lepší. Cítila jsem, jako by ve mně rostla velká prázdná díra, kterou jsem neuměla zaplnit. Nevím, zda to tak cítí i on. Možná proto jsem se nesnažila znova navázat kontakt. Bála jsem se. Pokud bych zjistila, že mu je beze mě lépe, tak nevím, jak bych se zachovala. Jestli by se mi ulevilo nebo naopak...?
Poslední dobu byli tréninky klubu čím dál delší. Skoro každý den jsme v tělocvičně trčeli skoro až do 9 večer. Upřímně jsem jim nezáviděla jejich trénink. Byl dost tvrdý a bylo vidět, že ti slabší to nezvládají. Ale i tak bych brala lepší strávení mého dne. Jediné, co jsem dělala bylo, že jsem seděla na lavičce a čekala na nějaké zranění. Proto jsem si poslední dobou začala sebou brát knížky a dělala tady úkoly či se učila na další den, jinak bych se ukousala nudou.
Seděla jsem na lavičce a koukala na kluky, jak pobíhají po tělocvičně a střílí na koše. Přitom jsem četla nějaký časopis, co jsem ráno koupila v obchodě. Každou chvíli jsem sledovala hodinky a doufala v rychlý konec. Zrovna když jsem si četla článek o škodlivém léku jsem uslyšela ránu. Rychle jsem se rozhlédla po tělocvičně a zjistila, že se na zemi válí nějaký prvák. Položila jsem časopis a rychle se rozběhla ke klukům, kteří začali kolem toho chudáka tvořit kruh. Prorvala jsem se a zjistila, že už naštěstí sedí, neměl žádné vážnější zranění, kromě odřeného kolena a brady.
"Copak se stalo?" S těmi slovy jsem se sehla k němu a snažila se mu pomoct na nohy. K mému velkému překvapení do mě hrubě strčil takovou silou, že jsem přepadla a spadla tvrdě na zadek. Než jsem se stačila uvědomit, co se stalo, tak se ten prvák zvednul.
"Tohle je nemožné! Naprosto na hlavu! Končím s tímhle přihlouplým tréninkem, který nás dře z kůže! Nemám na to!" Řval hystericky. Všichni jsme strnule stáli a vyvaleně na něj koukali. Nikdo nečekal takovou reakci. Rozhodně ne od prváka. Když se trošku uklidnil, tak si před něj stoupnul Akashi.
"V tom případě tě v týmu nikdo nedrží, opusť tým. Slabochy nepotřebujeme." řekl chladně. Prvák jen nevěřícně vytřeštil oči, pak se sebral a odešel z tělocvičny.
Z jedné strany jsem s ním možná soucítila. Basketbal ho určitě bavil a chtěl jako nováček jak ve škole, tak v týmu někam zapadnout, ale nakonec zjistil, že silově nemá na starší hráče a bouchly mu nervy. Z druhé strany, místo fňukání měl na sobě víc makat a zkusit je dohnat. Každý ze začátku není nejlepší, ale s tréninkem a vůlí by se mohl dostat na vysokou úroveň v hraní basketbalu.
Kluci se následně vrátili ke hře a já si šla znova sednout na lavičku. Když skončili, tak se odebrali do šaten a já se začala připravovat k odchodu.
Zrovna, když jsem byla připravena k odchodu jsem uviděla Akashiho jak mluví s trenérem. To bylo dost nezvyklé, většinou se trenér nijak neangažoval do tréninku a všechno měl na povel Akashi. Nechtěla jsem je poslouchat, ale vypadalo to, jako kdyby se dohadovali. Proto jsem se nepatrně vydala jejich směrem, když jsem šla k východu od tělocvičny. Rychle jsem kolem nich prošla, ale stačila jsem pochytit, jak trenér říká, že to takhle nejde. Víc jsem už nestihla, protože jsem rychle vypadla z tělocvičny.
 

Kam dál

Reklama