Když ti někdo život ničí , usměj se a vem ho tyčí ^^ <3

Jinsei wa gēmudesu XXIX.

28. května 2018 v 20:44 | Elly - chan ^^ |  Knb a já ^^
Yo ~ Konečně je další díl zde! Užijte si ho ~
Výsledek obrázku pro akashi seijuro in suit

Jinsei wa gēmudesu XXIX.

Než jsem se nadála, tak Ai zmizela. Tušila jsem, že si tohle nenechá pro sebe, ale můj problém to teď nebyl. Ten hlavní problém stál naproti mně a olizoval si rty, jak mlsný kocour.
"Je mi úplně jedno, kdo jsi, ale jestli se pokusíš udělat znovu, cos udělal, tak ti vyrazím zuby!" Posměšně se zasmál a začal se přibližovat. Jestli zkusí to samé, tak uvidí!
Byl malý krok ode mě, ale náhle se zarazil. Jeho oči se koukaly za mě. Věděla jsem, na koho se kouká. Z jeho vystrašeného výrazu bylo patrné, že Ai již sdělila všechny potřebné informace Akashimu.
"Varovala jsem tě, že přijdeš o zuby, ale nakonec to nebude ode mě." Zasmála jsem se tentokrát já. Ani se na mě nepodíval, ale patrně velký kus ode mě couvnul. Netrvalo moc dlouho a Akashi se objevil vedle mě. Ani jsem se nemusela koukat, věděla jsem přesně jakou má náladu a jaký Akashi je. Stačila jeho aura, která prakticky byla smrtící sama o sobě. Chudáček Kise, vybral si špatný cíl, pravděpodobně by ho nenapadlo, že bych tu byla zrovna s jeho největší noční můrou.
Kiseho výraz byl čím dál bledější, zatím co já jsem se víc a víc usmívala. Karta se obrátila, z lovce je kořist.
"Dlouho jsme se neviděli Ryouto." Blonďák sebou cuknul a snažil se vykouzlit úsměv. Vznikl z toho jen polo škleb zoufalství.
"Oh, nečekal jsem, že bych tady na tebe narazil Akashicchi. Jaká náhoda." Poškrábal se ve vlasech a otočil se k nám bokem. "No nic, rád jsem vás viděl, teď mám nějakou práci, tak radši půjdu." Bylo viditelné, že chce to nejrychleji odejít, ale to nemohl. Ani jsem tak dlouho neznala Akashiho jako on, a přesto jsem věděla, že on ho rozhodně nenechá jen tak odejít.
"Myslím si, že to na chvílí počká. Co kdybychom si promluvili?" Kise ztuhnul. Pravděpodobně v jeho primitivním mozečku přemýšlel nad tím, zda Akashimu uteče. Neutečeš, věř mi! Poprvé za dlouhou dobu jsem byla ráda, že Akashi existuje a že je takový jaký je. Aspoň si to vyžerou takový hlupáci jako je Kise. Myslí si, že když je hezký, tak mu každá patří! Sotva.
"Tak já vás tu hezky nechám o samotě!" Mrkla jsem provokativně na Kiseho a zmizela. Kise na mě naposledy hodil prosebný pohled, který jasně říkal, ať ho tu s ním nenechávám. Smůla.
Vrátila jsem se do haly a okamžitě hledala něco, co bych mohla sníst nebo vypít. Když jsem se snažila projít skrz lidi, tak jsem zahlédla Ai s telefon v ruce, jak někomu píše. Zahlédla mě a s falešným úsměvem přišla ke mně.
"Chudáčku! Viděla jsem, co se stalo venku! Jsi v pořádku?! Nebyl to nějaký úchyl?!" Vykulila svoje přemalované oči a snažila se dělat ze sebe "mamku". Nejspíš čekala, že jsem si to u Akashiho vyžrala, ale omyl.
"Samozřejmě, postarala jsem se sama o sebe, když někdo odešel." Nasadila jsem stejný úsměv. Ai znejistěla. "Díky bohu, že je Akashi takový gentleman! Hned mi pomohl." Její falešný úsměv zmizel nadobro. Mlčela a poté se jen šokovaně zašklebila, zamumlala něco ve stylu, že je ráda, že to dobře dopadlo a vypařila se. Očividně její plán velmi dobře nevyšel a odešla velmi naštvaná.
Čekala jsem v hale skoro půl hodiny, nenašla jsem žádné jídlo, ale ani se nevrátil Akashi. Měla jsem trošku strach. Minule nechybělo málo a mohl mít Kagami v obličeji nůžky. Snad nevyvede něco podobného.
Počkala jsem dalších pět minut, ale moje obava vzrostla, a tak jsem vyrazila ven hledat Akashiho. Pravděpodobně odešli někam jinam, protože tam kde jsme stáli naposledy nebyli. Moje srdce se víc rozbušilo. Neměla jsem moc dobrý pocit, jelikož teď mohl Akashi udělat cokoliv a neuvědomoval by si následky, nebo by si je spíš uvědomit nechtěl. Jenomže, co by pak dělal pravý Akashi? Ta vina by ho zničila! Nevěřím, že předtím, než se zrodil absolutní Akashi nebyl Akashi s Kisem kamarád. Chodili na stejnou školu a do stejného klubu!
Snažila jsem se najít místo, kam by šli. Nakonec jsem uviděla jednu malou uličku hned za rohem divadla. Perfektní místo pro vraždu napadlo mě. Rychle jsem vyrazila tímhle směrem, kde jsem je opravdu našla. Díky bohu měl Kise všechno končetiny a v hlavě neměl žádný cizí předmět. Ale i přesto mu z koutku úst tekla krev. Porvali se, nebo spíš dostal do tlamy od Akashiho. Oba dva se na mě zvědavě podívali. Byla jsem udýchaná a pravděpodobně i hodně rozcuchaná.
"Myslím, že náš malý pokec končí. Stejně jsem překvapený, jak může i ten "druhý" někoho milovat. Nečekal jsem, že by chránil a miloval něco jiného než moc a výhru." Hodil po mě pohledem. Nechápala jsem o čem mluví, ale očividně jsem v tom hrála roli. "Tak Ellycchi, asi se rozloučíme, ale vypadá to, že polibek na rozloučenou dneska vynecháme. Snad někdy půjdeme na to naše vysněné rande." Protáhl se kolem mě s šklebem na rtech a zmizel. Párkrát jsem nechápavě zamrkala. Jako bychom si někdy dávali pusu na rozloučenou nebo snad měli vysněné rande.
Po celé té dlouhé době jsem se koukla na Akashiho. Jeho absolutní já bylo v plným rozsahu, ale nad něčím přemýšlel. Zamyšleně hleděl na chodník a pravděpodobně ani nevěděl, že tam stále stojím. Že by s ním hnulo, co řeknul ten pitomec? Ani nevím, co tím přesně myslel…
"Nepůjdeme dovnitř? Začíná tu být chladno a asi se po nás shání." Sice se po nás asi Ai nebude shánět, ale bude lepší, když půjdeme dovnitř. Opravdu se hodně ochladilo. Nic neřeknul. Pouze zvednul pohled a zkontroloval mě, jako kdyby mi něco chybělo. Pak rychlým krokem vyrazil zpátky. Rychle jsem ho dohnala, ale krok jsem s ním držet nemohla. Přece jen v podpatkách a šatech je dost těžké jít rychle. Hlavně to vypadalo jako by Akashi nechtěl, abych ho dohnala.
Vešli jsme do haly, kde bylo mnohem víc lidí než předtím. Co tady všichni dělají a kde se sakra berou?! Dav začínal být hustší, takže procházení mezi lidmi bylo dost obtížné, hlavně Akashi se mi furt víc a víc vzdaloval a já nechtěla, abych se mu ztratila. Poslední síly jsem použila na to, abych ho rychle doběhnula a chytila ho za ruku. K mému velkému překvapení jí vysmekl a zrychlil. Zastavila jsem se uprostřed davu úplně vyvedená z míry a sledovala, jak se Akashi vzdaluje bez toho, aby se ohlídnul a vyčkal na mě.
Ucítila jsem na sobě něčí pohled. Vsadila bych boty, že to byla Ai, které se teď udělalo moc dobře. Chvíli jsem postávala, ale když do mě lidi začali vrážet, tak jsem se rozhodla odejít k nějaké stěně a tam zůstat. Buď mě tu Akashi nechá nebo přijde. Bohužel, i ostatní lidi, co se nechtěli mačkat napadlo, že zůstanou u stěn. Takže stěny byly kompletně obsazené. Povzdechla jsem si. Kam se teď mám uchýlit, když chci chvíli pokoj?!
Po asi 10 minutách bloumání po hale a doufání, že se dva zmenší jsem došla k tomu, že dav se zvětšil a mě nezbylo nic jiného než se odebrat do postranní uličky, která vedla k nějaký místnosti pro personál. Došla jsem až do půlky uličky, dál od lidí a tam si sedla na zem. Bylo mi jedno, že byla studená a nejspíš i špinavá. Opřela jsem se o stěnu a prohrábla si vlasy, které nejspíš už byly v dezolátním stavu. Měla jsem utéct, když jsem měla možnost.
Zeď i podlaha byli příjemně studené, takže jsem tam seděla dlouhou dobu. Myslela jsem si, že odjel a nechal mě tu. Nedivila bych se. Sice netuším, jak bych se dostala zpět do Kyota, ale nějaký způsob bych snad našla nebo by mě někdo zachránil.
Po zdlouhavých několik minutách, když jsem v podstatě usínala na zemi v nějaké zatuchlé chodbičce v luxusním divadle, místo toho abych si užívala, jsem uslyšela kroky. Daná osoba se krok ode mě zastavila. Nezvedla jsem ani hlavu, jelikož jsem dobře věděla, kdo nade mnou teď stojí. Jeho chůzi bych poznala kdekoliv.
"Co tady děláš? Už dávno na nás čeká limuzína." Tentokrát už mi to nedalo a pohled jsem zvednula plná vzteku. Rychle jsem se zvedla, urovnala šaty a podívala se mu do očí.
"To by mi někdo musel říct, že už je tady a nezmizet v davu." zasyčela jsem jedovatě a prodrala se kolem něj. Následoval mě potichu. Rychlým krokem jsem vešla zase do haly mezi lidi, ale tentokrát to tam bylo konečně vylidněné. Zrovna, když jsem to nepotřebovala a spíš chtěla, aby tady byli. Vydala jsem se stejným tempem k východu s Akashim stále v patách.
"Ještě se rozloučíme s otcem a Ai." ozval se za mnou, pokračovala jsem. "Posloucháš mě?" Zrychlil krok a já udělala to samé.
"Rozluč se sám." odsekla jsem. Okamžitě byl v tu ránu vedle mě. Chytil mě za paži až mi zaryl své prsty do kosti. Sykla jsem bolestí, okamžitě stisk povolil, ale nepustil mě. Místo toho mě přirazil k jednomu sloupu v hale, tentokrát mnohem jemněji.
"Můj otec nám dal možnost sem jet, tak by bylo dobré, kdybychom společně šli za nimi se rozloučit." Jeho důraznost v hlase na slovo společně byla až přehnaná. Celou dobu jsem mu koukala naštvaně do očí.
"Myslíš tím, že tvůj otec tě sem pozval a ty jsi mě z vlastní vůle vzal sem! Nebudu se loučit s tvým otcem a pošahanou Ai, která mě nesnáší od prvního pohledu! Pokud chceš dostanu se domů sama! Nemusíš se obtěžovat." S těmi slovy jsem se dostala z jeho obklopení a vyrazila k východu. Tentokrát za mnou nešel.
 

Kam dál

Reklama